Jiří Wolker: Talentovaný básník, jenž miloval svět a proslavil se svým epitafem, byl členem Devětsilu i KSČ – G.cz
Vyhledávání

Jiří Wolker: Talentovaný básník, jenž miloval svět a proslavil se svým epitafem, byl členem Devětsilu i KSČ

Zdroj: Public domain/wikimedia commons

Jiří Wolker byl básníkem, který se dokázal zapsat do dějin naší země, přestože se dožil pouhých 24 let. Narodil se před 120 lety a za svůj krátký život se stihl stát významným představitelem české proletářské poezie. Byl na krátkou dobu členem legendárního Devětsilu, současně ale také členem KSČ v Prostějově. Po jeho smrti bylo jeho dílo často předmětem sporů, část básnické společnosti byla Wolkerem přesycena, na druhé straně byl jako básník velice uznávaný a společností oblíbený. Po únorovém převratu v roce 1948 bylo jeho dílo často využíváno k propagaci komunistické ideologie.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 29.3.2020, 09:58

Jiří Wolker pocházel z dobře zajištěné měšťanské rodiny

Jiří Wolker se narodil 29. března roku 1900 do měšťanského rodu Wolkerů v Prostějově. Rod Wolkerů pocházel z prostějovského předměstí, kde Wolkerové žili po několik generací. Teprve Ferdinand Wolker, otec básníka Jiřího, se přestěhoval do samotného Prostějova, kde se jemu a jeho ženě Zdeně narodil v domě č. 22 syn, který byl pokřtěn jako Jiří Karel. A tak přišel na svět básník, jenž miloval svět.

Rodina Jiřího Wolkera se měla na tehdejší poměry velice dobře, jeho otec byl totiž bankéřem. Wolker studoval na Gymnáziu Prostějov (dnes již Gymnázium Jiřího Wolkera) a ve svých šestnácti letech se stal skautem a účastnil se akcí spolku na řece Sázavě poblíž hradu Lipnice. Se psaním začal právě při středoškolském studiu a používal pseudonym J. Ker (J-iří wol-Ker). Wolker byl všestranně umělecky nadaný. Skládal své první básně, hrál na klavír i housle a pokoušel se sám hudbu komponovat, kreslil, učil se jazyky, zajímal se o literaturu a ve Skautu sportoval. Jelikož ho v mládí zastihla první světová válka, věnoval se tématům jako je nenávist, hladovění a maření lidských životů. Těchto oblastí se poté držel celý zbytek života, až se z jeho osobitého stylu zrodila takzvaná proletářská poezie.

Položil základy novému směru proletářské poezie

Proletářská poezie je literárním směrem, kterému položil základy právě Jiří Wolker v roce 1922 ve své stati Proletářská umění. Její hlavní idea usiluje o revoluční přeměnu světa, opírá se tedy o část filosofie Karla Marxe – proto proletářská. Tato idea se projevuje v tématech jako je touha po spravedlnosti a nenávist k válce a sváru, a to nestranně a většinou v optimistickém duchu. Proletářská poezie je subjektivním hodnocením autora a následnou agitací, skrze kterou se snaží revolučně prosadit pomyslné „dobro“. Jistou podobnost lze nalézt v ruské agitační poezii, jejímž představitelem je například básník Vladimír Majakovskij. Wolkerova proletářská poezie byla tehdy v podstatě takovým Imagine od Johna Lennona, tedy jasným vzkazem mladší generaci, touhou po revoluci a z jednoho úhlu pohledu i utopickou představou.

Wolkera studium bavilo, ovšem ne to na právech

Po maturitě na prostějovském gymnáziu odešel na přání otce studovat Wolker práva na Karlovu Univerzitu v Praze, kde se mimo jiné účastnil přednášek literárního kritika F. X. Šaldy a stýkal se s dalšími osobnostmi, jakými byli například Stanislav Kostka Neumann, Ivan Olbracht nebo Zdeněk Nejedlý. Při studiu vysoké školy ho nejvíce mrzelo, že jej neosvobodili od placení školného a on mohl navštěvovat jen omezený počet přednášek, což je pro většinu dnešního studentsva téměř nereálná představa. V dopisu z listopadu roku 1919 svému otci píše: „(…) musím se nyní velmi uskrovniti ve výběru přednášek a vzíti si jen ty nejnutnější. Kdyby to bývalo vyřízeno příznivě, byl bych chodil na tolik skvostných přednášek! Nevíš, jak je mi bolestné vylučovat teď přednášky filosofické, do nichž jsem chodil přímo nadšeně, a zapsat si jen ty suchopárné právnické.“ Své literární práce, kterým se věnoval počas studia, začal uveřejňovat například v časopisech Kmen, Cesta nebo Den, a tím si také přivydělával na placení přednášek, o které měl zájem.

Jiří Wolker byl vášnivým kuřákem i přes své zdravotní indispozice

Wolker ovšem, jako nikdo, neměl pouze kladné vlastnosti. Ačkoli již na skautských táborech trpěl častými angínami a úporným kašlem, byl vášnivým kuřákem a cigaretami ho například na táborech zásobovala i jeho matka. Jednou, když v Praze opět onemocněl a musel navštívit lékaře, napsal dopis matce: „Ten mi nejdřív vynadal, že jsem ten chronický katar tak zanedbal, a huboval i na ty lékaře, o nichž jsem mu vykládal, že mě léčili, neboť nedělali nic správného... Maminko, odpusť mi, prosím, že dělám vám zase vydání, ale bylo mi k vzteku i k pláči, když v ty první jarní dny, kdy všichni vesele běhali ulicemi, já jsem se musil plížit jako stařec – rekonvalescent s odporně bolící hlavou a vysíleným tělem. Byl bych tolik rád, kdybych si toho lékaře mohl zaplatit ze svého, ale teď to momentálně nelze. A je mi nutno se vyléčit, neboť – jak i lékař říkal – zameškalo-li se mnoho, bylo by možno zameškat i docela.“ I přes své zdravotní indispozice se nebyl schopen tohoto svého zlozvyku zříci.

Stal se členem Devětsilu i prostějovské KSČ

V roce 1920 byl v hlavním městě založen Umělecký svaz Devětsil, jehož se stal roku 1922 členem i Jiří Wolker, ovšem zanedlouho z něj pro názorové neshody zase vystoupil (Devětsil se totiž snažil politicky neangažovat, což Wolkerovi nevyhovovalo). V březnu roku 1921 Wolker na právech úspěšně složil první státnice a o tři měsíce později mu vyšla první básnická sbírka Host do domu. Téhož roku se také stal členem prostějovské pobočky KSČ. Další důležitou básnickou sbírkou Jiřího Wolkera byl Svatý Kopeček, která se realisticky inspiruje Wolkerovými prázdninovými pobyty na Svatém Kopečku poblíž Olomouce. Na přelomu roku 1921 a 1922 se u Wolkera začala projevovat tuberkulóza hrtanu, ovšem z nedbalosti lékařů nebyla zahájena žádná léčba a on sám ani jeho rodina o tom nebyla informována. Zásadní zlom přišel v říjnu roku 1922, kdy Wolkerovi vyšla sbírka Těžká hodina s obálkou vytvořenou Josefem Čapkem. Sbírka měla u kritiků i veřejnosti pozitivní ohlas a byla zařazena mezi nejzdařilejší práce roku. Wolker se nevěnoval pouze poezii, psal i dramata, povídky a pohádky, které jsou však zastíněny jeho veleúspěšnou poetickou činností. A tak se básník Jiří Wolker šel skrze svou poezii pro spravedlnost světa bít.

Wolker se stal posmrtně předmětem diskuzí o významu jeho díla

Na začátku roku 1923 se Wolkerův zdravotní stav velice zhoršil, načež musel zanechat studia a odjet do sanatoria v Tatranské Poljance a následně na chorvatský ostrov Krk. Svému příteli Píšovi napsal dopis: „Včera jsem byl na rentgenu v Olomouci a nález dopadl velmi vážně: tuberkulóza plicních hrotů a laloku, nervóza žaludku, zánět sedacích nervů (ischias) – tedy dost pro tři lidi. Bez odkladu nechat práce a odjet se léčit do sanatoria. ...a to nejmíň na čtyři měsíce. Odložit o rok státnici, nestudovat, nečíst, nepsat – ó hrůza!...“ Přesto se svou tvorbou neskončil a dál publikoval své práce v časopisech z nemocničního lůžka. Ke konci roku se jeho zdravotní stav rapidně zhoršil, a tak byl členy rodiny převezen zpět domů, kde 3. ledna roku 1924 zemřel. A tak dřív než mohl srdce k boji vytasit, zemřel, mlád dvacet čtyři let. Wolker byl posmrtně předmětem horlivých diskuzí o svém básnickém významu. Část umělecké smetánky Wolkera odmítala pro jeho proletářské a politicky angažované pohledy, druhá skupina oceňovala jeho přímočarost a pestré jazykové využití. Literární kritik Oldřich Králík zhodnotil Wolkerovo básnické dílo těmito slovy: „Je fantastické, jak Wolker dovedl jít vždy až do konce, nenechat nic, pranic nedořečeného. V tom byla jeho síla, v tom je i příčina opětovných útoků protiwolkerovských. Viděl bych ve Wolkerových básních fantastický zázrak, jak se v jedné výjimečné chvíli vývoje společnosti po roce 1918 rozvázal básnický jazyk český.“

Podobné články

Doporučujeme

Další články
Zavřít reklamu