Snad o žádném jiné východní víře nekoluje mezi obyvateli Západu tolik mýtů, dohadů a zkreslených představ. Nedivme se - průměrný Čech viděl muslima jen na obrázku románu Karla Maye Divokým Kurdistánem. Než ale propadnete strachu z „krvelačných islámských fanatiků“, je dobré si uvědomit tři věci:
1.
Dnešní negativní obraz islámu v Evropě je do značné míry pozůstatkem dávných bojů křesťanů s muslimy a uměle vyrobeným křesťanským strašákem, pocházejícím ještě z časů křížových výprav a tureckých nájezdů.
2.
Senzační černobílá podoba nebezpečného islámského teroristy se skvěle hodí dnešním evropským politikům a novinářům. Jde totiž o jasně srozumitelný a čtenářům či voličům dobře prodejný obraz nepřítele. Arabista Miloš Mendel přiléhavě mluví o „antiislámské xenofobii“.
3.
Islám (víra) nerovná se islamismus (ideologie). Je totiž třeba důsledně rozlišovat mezi samotným náboženstvím a způsobem, jakým je toto náboženství velmi malou částí muslimských politiků (a fanatiků či extrémistů) zneužíváno k cílům, které s podstatou islámu nemají mnoho společného.
Všechno je jinak
Z nepochopení těchto tří věcí plyne časté překvapení cestovatelů, kteří poprvé v životě navštíví „nebezpečné“ islámské země, jako je třeba Írán nebo Pákistán. Bývají šokováni, jak dalece se jejich původní obavy liší od toho, co zažívají. Diví se, když místo krvelačných a nenávistných hrdlořezů potkají zcela mírumilovné, příjemné a často až neuvěřitelně pohostinné lidi, kteří jim jako „nevěřícím“ prokazují úctu a nezištně pomáhají v případných nesnázích.
Základem je ovšem dodržovat muslimské normy oblékání a projevovat aspoň základní respekt k jejich víře. Pokud tak neučiníte, nikdo vás sice nebude napadat a zabíjet, ale zcela zbytečně zavdáváte muslimům příčinu ke stejně nesmyslným předsudkům o „bezbožných nevěřících“, jaké často míváme my o nich.
Britský diplomat James Morier v proslulém románu Hadži Baba z Isfahánu (1824) popisuje zkreslené představy muslimských Peršanů o obyvatelích Evropy těmito literárně velmi silně přibarvenými slovy: „Chceš–li, můžeš je nazývat jedním národem, a možná, že je to správné: vždyť všichni si holí bradu, nechávají si růst vlasy na hlavě, nosí klobouky a těsné, přiléhavé šaty, pijí víno, jedí vepřové maso a nevěří v blahoslaveného Mohameda. Ale proč se vlastně o ně staráš? Jsou to všichni stejní psi – všichni se zrodili na jednom hnojišti. Je–li nějaká nebeská pravda, a my přece věříme ve svůj svatý Korán, všichni se budou na onom světě smažit v jedné peci...“
Ksichty nebo klikyháky?
Islám je přísně monoteistické náboženství (tedy vyznávající jediného Boha). Způsob jeho uctívání je přesně předepsán rituálními předpisy, závaznými pro každého muslima a nezávislými na jeho libovůli.
Islám zakazuje nejen zobrazování Boha, ale i živých bytostí, ve kterých sídlí nesmrtelná duše. „Právo na stvoření života náleží jen Bohu,“ vysvětluje Robert Langdon, fiktivní profesor náboženské ikonologie z románu Dana Browna Inferno (2013). „Proto člověku nepřísluší, aby život – boha, lidi či zvířata – zachycoval obrazem.“ Jeden z Langdonových studentů to parafrázuje: „Křesťané si potrpí na ksichty, muslimové na klikyháky.“
A Otto Janka v cestopisu Poušť jde za tvým stádem (Olympia 1983) dodává: „V souhrnu Prorokových výroků je varování sochařům, že anděl nesestoupí do jejich domu a že není dobré napodobovat Boha a tesat sochy, které jsou jako živí lidé, ale nežijí: ‚Až přijde Soudný den, poručí vám Bůh, abyste jim vdechli život. Když se vám to nepodaří, budete zatraceni.‘ Od té doby nejen sochy, ale ani obrazy nemají místo v muslimském umění.“
Právě proto islámští dobyvatelé v minulosti tak negativně „prosluli“ svým obrazoborectvím a ničením soch v chrámech jiných náboženství. Právě proto je muslimy za „neslušné“ považováno někdy třeba i zobrazování a fotografování žen. A právě proto v mešitách na rozdíl třeba od křesťanských kostelů nebo hinduistických chrámů nenajdete žádné obrazy ani sochy. Jsou tam jen abstraktní geometrické obrazce, kaligraficky zdobné nápisy a stylizované květinové vzory (tzv. arabesky).
V islámu skoro chybí mytologický rozměr. Nenajdete tu žádnou obdobu hinduistických či buddhistických pověstí a pohádek o příhodách bohů či Buddhy, ale jen střízlivé a neepické příběhy ze života proroka Mohameda (tzv. hadísy).
(Autor je agnostik, nikoli muslim. Na cestách po různých islámských zemích od Turecka po Indonésii prožil více než tři roky života).