Nás mnogo a zpátky ni krok

Rudá armáda by se za druhé světové války dala definovat několika charakteristickými znaky. Jednoznačně mezi ně patří proslulé „nás mnogo“, které odkazovalo na rozsáhlé armádní sbory sovětského vojska, jež byly často nevybíravě posílány na smrt a vítězily pouze početní převahou. Druhým znakem je i Stalinova fráze „Zpátky ni krok!“, jež vlastně s prvním znakem úzce souvisí.

Tento Stalinův pokyn byl zakotven v rozkazu Lidového komisariátu obrany SSSR č. 227 z 28. července 1942. Jednalo se o vojenský rozkaz vydaný Josifem Stalinem, jenž byl toho času ministrem obrany SSSR (lidovým komisařem obrany) a reagoval na operaci Barbarossa nacistického Německa, které svého dosavadního východního „spojence“ nečekaně napadlo.

Rozkaz č. 227 je znám také pod názvem „Zpátky ni krok!“, což je jedna z frází, kterou Stalin v rozkaze použil. Rozkaz vlastně zakazoval vojákům i důstojníkům ustupovat z jakýchkoliv pozic bez rozkazů vyššího velení. Voják, jenž by tento rozkaz porušil, by byl postaven před vojenský soud.

mohlo by vás zajímat

Operace Barbarossa 1941: Nacistické Německo plánovalo napadení SSSR již v polovině roku 1940

Rozkaz č. 227

Rozkaz se ale nevěnoval pouze ústupovým praktikám sovětského vojska. Zaměřil se také na vytvoření zvláštních trestných praporů. Každému frontu (druh vojenské formace v Sovětském svazu) Stalin skrze rozkaz nakázal vytvořit jeden až tři speciální trestné prapory. Do něj se dostávali různí důstojníci a vojáci, kteří se provinili proti vlasti a národu nebo se dopustili jiného zločinu.

Dané armády měly tímto způsobem vytvořit vždy přibližně pět až deset rot z „problémových“ vojáků, přičemž tyto roty měly být následně vysílány na ty nejnebezpečnější mise. V těchto „trestných“ oddílech se sloužilo po dobu tří měsíců – pokud byl někdo během služby zraněn nepřátelskou palbou, byl od služby osvobozen.

Proslulou částí rozkazu č. 227 je i pokyn k vytvoření zadržovacích jednotek. Zadržovací jednotky se nacházely v každé armádě – jednalo se o přibližně tři až pět dobře vyzbrojených skupin po 200 mužích. Tyto jednotky měly za úkol vracet nebo dokonce střílet vojáky ustupující bez rozkazu z jejich přiděleného postavení. Tento princip zadržovacích jednotek však plně fungoval pouhé tři měsíce, než byl sovětskou armádou v tichosti opuštěn. Oficiálně byl však zrušen až Stalinovým rozkazem č. 349 z 29. října roku 1944 – v tu chvíli byly zadržovací jednotky definitivně rozpuštěny.

mohlo by vás zajímat

Stalinův syn Jakov Džugašvili padl za války do zajetí nacistů. Stalin odmítl jeho výměnu

Situace

Nejednalo se jen o strohý seznam rozkazů, Stalin se ve „vyhlášce“ pouští také do zevrubného popisu tehdejší situace. Sovětský svaz se tehdy nacházel ve špatných časech, Hitlerova Třetí říše na SSSR silně tlačila a Stalin tak jednal ve „stavu nouze“. Stalin apeloval na sovětské vojáky, aby bezdůvodně neustupovali do nitra rozsáhlé ruské země. Situace byla totiž taková, že Sovětský svaz už tak utrpěl obrovské územní, materiální i lidské ztráty a nemohl si dovolit ztrácet další „bohaté a rozvinuté“ (na poměry SSSR) oblasti.

Části Stalinova rozkazu č. 227 (plné znění lze nalézt na wikipedii):

„Nepřítel vrhá na frontu stále více sil a bez ohledu na své těžké ztráty proniká dále, žene se do hlubin Sovětského svazu, uchvacuje nová území, pustoší a ničí naše města a vesnice, znásilňuje, okrádá a zabíjí sovětské obyvatelstvo. (…) Část vojsk Jižního frontu, následovavši panikáře, opustila Rostov a Novočerkassk bez vážného odporu a bez rozkazu Moskvy, pokryvši své prapory hanbou.

Obyvatelé naší země, kteří s láskou a úctou vzhlíželi k Rudé armádě, začínají jí být zklamáni, ztrácí víru v Rudou armádu a mnozí z nich zlořečí Rudé armádě za to, že vydala naše lidi pod jho německých utlačovatelů a sama uprchla na východ. Někteří nerozumní lidé na frontě se utěšují řečmi o tom, že můžeme pokračovat v ústupu na východ, protože máme spoustu prostoru, hodně území, hodně obyvatel a že obilí budeme mít vždy hojnost. Tím chtějí odůvodnit své hanebné chování na frontách. Ale takové řeči jsou naskrz licoměrné a lživé, prospěšné pouze našim nepřátelům. (…) Proto je nutné rázně zamezit řečem, že máme možnost nekonečně ustupovat, že máme hodně území, naše země je velká a bohatá, existuje spousta lidí, vždy bude spousta obilí.

Takové řeči jsou lživé a zhoubné, oslabují nás a nepřítele posilují, protože pokud nezastavíme ústup, zůstaneme bez obilí, bez paliv, bez kovů, bez surovin, bez továren a závodů, bez železnic. Velitelé rot, praporů, pluků, divizí, příslušní komisaři a političtí pracovníci, ustupující z bojových postavení bez rozkazů nadřízených, jsou vlastizrádci. Z toho vyplývá, že je čas skončit ústup. Ani o krok zpět! To musí nyní být naším hlavním heslem.

Musíme úporně až do poslední kapky krve bránit každé postavení, každý metr sovětského území, držet každou píď sovětské země a bránit ji do poslední příležitosti. Naše vlast prožívá těžké dny. Musíme zastavit a potom zahnat a porazit nepřítele bez ohledu na to, co nás to stojí. Němci nejsou tak silní, jak se zdá panikářům. Napínají poslední síly. Pokud nyní a v několika nejbližších měsících přestojíme jejich úder - znamená to zajištění našeho vítězství. Můžeme vydržet úder a pak vrhnout nepřítele na západ? Ano, můžeme, protože naše továrny a závody v týlu fungují výtečně a naše fronta dostává stále více a více letadel, tanků, děl, minometů. (…) Panikáři a zbabělci musejí být na místě zničeni.

Od této chvíle musí být železným požadavkem kázně vůči každému veliteli, rudoarmějci, politickému pracovníkovi – ani krok zpět bez rozkazu vyššího velení. Velitelé rot, praporů, pluků, divizí, příslušní komisaři a političtí pracovníci, kteří ustupují z bojových pozic bez rozkazů nadřízených, jsou vlastizrádci. S takovými veliteli a politickými pracovníky je třeba jako s vlastizrádci jednat. Taková je výzva naší vlasti. Splnit tuto výzvu znamená uhájit naši zemi, zachránit vlast, zničit a porazit nenávistného nepřítele. (…) Neměli bychom se v této věci od svých nepřátel poučit, jako se v minulosti naši předkové poučili od svých nepřátel, a potom je porazili? Domnívám se, že tak tomu musí být.“