fb pixel Slovenské devadesátky: Boss Steinhübel alias Žalud, mafián v podnikatelském saku – G.cz
Vyhledávání

Slovenské devadesátky: Boss Steinhübel alias Žalud, mafián v podnikatelském saku

Autoservis v Pezinku
Zdroj: Václav Adamus - s dovolením autora fotografie

Peter Steinhübel byl na Slovensku něco jako Mrázek u nás. Nebyl nejspíš tak vlivný jako náš kmotr, taky měl na rozdíl od něj slabost pro ženy, spíše pro dívky (dnes by se stal nejspíš protagonistou Klusákova filmu V síti). Byl však elegantní a zakládal si na pověsti podnikatele, ne mafiána. Ta jej však vždy neomylně dostihla.

Václav Adamus
Václav Adamus 18.5.2022, 01:01

Narodil se 23. listopadu 1964 v Bratislavě. Můžeme říct, že má veksláctví v krvi – jeho otec byl známý v bratislavské galérce jako překupník zlata. I on se brzy vydal stejnou cestou, byl prodavačem párků na bratislavském nádraží, čehož využíval také při výměně valut. Učil se nekalé praktiky, například lámání peněz, kdy polovinu peněz, které jste měl dostat, v nestřeženém okamžiku z balíčku odebral. Další praktikou bylo zamíchat do balíčku obyčejné papíry. Na počátku devadesátých let takovým způsobem okradl spoustu lidí, podle pamětníků od něj odcházelo spoustu cizinců se slzami v očích (podobně jako z některých pražských směnáren). Přezdívku Žalud dostává od ostatních veksláků, nejspíš kvůli nápadně šišatému vzhledu své hlavy. Výměna peněz se stane také jeho prvním porevolučním byznysem. Teď už však nemluvíme o pár valutách na ulici. Rozhodli se stát legálně vysát přes směnárny. Ráno přišli do slovenské banky, za úplatu přesvědčili obsluhu, aby jim prodala celý denní limit východoněmeckých marek po 3 Kč za marku. Žaludova parta je v Německu a Rakousku prodávala za 16násobek nákupní ceny. Poté vydělával na zlatě. První miliony jej změnily k nepoznání. Původně jezdil ve Škodě 100, nyní si pořídil ferrari. Už to nebyl vekslák, nýbrž podnikatel. A chtěl víc. Měl však pověst „skrblíka“. Vybíral si dívky kolem 14–15 let, když si s nimi sedl na bar, dali si jednu kolu a dvě skleničky. Nic víc, žádné spropitné, žádné šampíčko ani Malibu.

Útoky na novináře

Slovensko je pro novináře podobně horká půda jako Neapol a Sicílie – jsou témata, o kterých se nemluví, a když se dostanou do novin, je daný novinář ve velkém nebezpečí. V devadesátých letech to platilo dvakrát. V roce 1990 si Žalud počkal na známého novináře Pavla Jacza, podkopl jej a dvě jeho gorily je začaly kopat a mlátit. Doplazil se do nemocnice, kde ztratil vědomí. Jacz dal vše k soudu, ten byl mediálně velice sledovaný – Steinhübel si zval novináře jednoho po druhém a začal je zastrašovat. Celý případ skončil tak, že soud konstatoval, že na místě činu skutečně byl on i další dva bitkaři, ale nebylo možno dokázat, kdo útočil. Takže byli všichni osvobozeni.

Další možností výdělku pro mafiány byla malá privatizace. Například dražby objektů – když nevznikla nabídka, začala tzv. holandská dražba. Šlo se s cenou dolů. Aby toto ovšem nastalo, bylo nutné přesvědčit účastníky, aby nepřihazovali – a to buď po dobrém, nebo po zlém. Získal tak tržnici a videopůjčovnu v centru Bratislavy, dále sklady a v Pezinku koupil autoservis, nad jehož vchodem nechal postavit repliku Sochy Svobody. Pro zisk se nebál dopustit i vraždy. Tehdejší slovenské podsvětí bylo propojené – ať už přátelskými nebo nepřátelskými vazbami. Žalud chtěl podíly ve firmě Poprad Vagonka, které vlastnil jistý V. Bachleda. Ten však o prodeji nechtěl ani slyšet. Žalud si tedy na celou věc domluvil Černáka. Ten jej nejen donutil podepsat postoupení práv Steinhübelovi, ale také jej nakonec chladnokrevně zastřelil. K této vraždě se o 18 let později Černák přiznal a ukázal, kde ukryli mrtvolu.

Žaludovy ambice neznaly hranic. Chtěl se udělat důležitým a nepostihnutelným – prohlásil se honorárním konzulem Albánie a oháněl se diplomatickým pasem. Slovenské úřady si nechaly potvrdit z Albánie, že je vše falešné, v televizi dokonce vystoupili ministři, kde vše prohlásili za lež. Steinhübelovi to bylo naprosto jedno a svůj titul používal dál. Byl prvním bossem, který chtěl majetkově vstoupit do komerční televize, vybral si krachující VTV (Vaša televízia).

Pád bratislavského kmotra

V roce 1993 jej před domem jeho rodičů v Bratislavě postřelili. Dostal 5 zásahů a ztratil vědomí. Vše však přežil a stal se více opatrným, již si nepouštěl nikoho cizího k tělu. Slabost pro nezletilá děvčata jej přivedla až k soutěžím krásy a sám jednu uspořádal. Jmenovala se Queen of Slovakia a její finále dokonce přenášela televize. Přežil další atentát, jeho opancéřované auto vybuchlo, když byl pár metrů od něj. Na čas ohluchnul a ruku měl nenávratně pochroumanou.

4. srpna 1999 hodinu před půlnocí přijel Žalud do objektu bratislavských mrazíren, které mu patřily. Přijel ve svém červeném ferrari, za ním dvě auta ochranky. Když poté přestupoval do opancéřovaného mercedesu, ozvala se rána. Jen jedna rána, jako u Mrázka. Na místě umírá, poslední slova patří ochrance: „Proč jste u mě nestáli blíž?“ Zabit byl speciálně upraveným projektilem, tzv. tříštivou střelou. Stejně jako u Františka Mrázka se objednavatel nikdy nenašel. S Mrázkem jej spojuje také ovládání strategických potravinových a průmyslových podniků (jako byla u nás Setuza).

ZDROJE:

refresher.cz, extra.cz, wikipedia

Súmrak bossov (2015, dokumentární série)

Podobné články

Doporučujeme

Další články