Před 31 lety si Slováci odhlasovali svrchovanost a rozpad Československa se zase o kus přiblížil. Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky ovšem dala signál i těm nejzarytějším optimistům, že dny společného státu Čechů a Slováků jsou sečteny. Pochopil to tehdy i prezident Václav Havel a stejného dne abdikoval.
Konec bratrství
V létě 1992 již bylo jasné, že zabránit rozpadu Československa půjde jen s velkými obtížemi, hlavně pak po červnových volbách, které proti sobě postavily dva nesmiřitelné tábory – českou ODS požadující zachování federace a slovenskou HZDS, která žádala konfederaci. Slovenský premiér Vladimír Mečiar jasně deklaroval své požadavky – vlastní ekonomickou reformu bez zapojení Václava Klause, Česko i Slovensko jako subjekty mezinárodního práva a především jiného federálního prezidenta než je Václav Havel, kterého Mečiar osobně nesnášel.
Když se pak nepodařilo na začátku července 1992 zvolit Václava Havla prezidentem federace právě pro odpor slovenských poslanců, začalo se jasně ukazovat, že udržet oba národy v jednom státě nebude zřejmě do budoucna možné. I přesto, že část zákonodárců chtěla nadále jednat, mnohým docházelo, že projekt jménem Československo je ve stavu klinické smrti a čeká se jen na odpojení od přístrojů.
A v této vypjaté atmosféře se poslanci republikové Slovenské národní rady, tedy parlamentu federální Slovenské republiky, rozhodli schválit 17. července 1992 usnesení, které neslo název Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky. „Deklarace svrchovanosti je deklarace práva na stát a úmyslu mít stát. To není totéž jako vyhlásit samostatný stát,“ prohlásil Vladimír Mečiar ráno před hlasováním. Krátká deklarace tak vyjádřila právo slovenského lidu na sebeurčení a svobodu utvářet si způsob a formu státního a národního života.
Během hlasování, které živě přenášela televize i rozhlas, se ze 147 přítomných poslanců 113 vyjádřilo pro přijetí deklarace (hlavně z Mečiarova HZDS), 10 se zdrželo a pouhých 24 zákonodárců hlasovalo proti – mezi nimi například budoucí premiér země Mikuláš Dzurinda či disident Ján Čarnogurský. Zajímavostí je, že pro přijetí hlasoval i budoucí premiér Robert Fico, tehdy zvolený za Stranu demokratické levice, či budoucí prezident Milan Gašparovič za HZDS, který je pod deklarací jako tehdejší předseda SNR podepsán spolu s Vladimírem Mečiarem. Ten vzápětí prohlásil, že se ten den „Slováci deklarovali jako národ svobodný, jako národ kulturní, svrchovaný a rovný“. Když poté odcházeli poslanci, kteří hlasovali proti z parlamentu, čekal na ně venku dav podporovatelů samostatnosti Slovenska – Vladimír Mečiar tehdy na své příznivce směrem k poraženým poslancům volal: „Prosím, chovejte se kulturně, odcházejí do minulosti.“
Klaus byl překvapený, Havel balil kufry
Česká politická reprezentace byla deklarací překvapena – většina to považovala za jasné vyjádření pro rozpad federace. Český premiér Václav Klaus prohlásil, že „Ani to slovo český, česká, české zde (v deklaraci) není zmíněno – považuji to za nesmírně signifikantní, považuji to za nesmírně překvapivé“. Nejradikálněji na celou situaci zareagoval prezident Václav Havel, který ještě toho dne oznámil svou abdikaci a ve svém projevu prohlásil: „Tak jako se nechci stát brzdou historického vývoje, nechci být ovšem ani pouhým dosluhujícím úředníkem.“
Zatímco ještě toho večera se po celém Slovensku rozezněly zvony a zapalovaly Vatry svrchovanosti, v Praze se pomalu začaly připravovat plány na rozpad federace, ke kterému nakonec došlo o necelý půlrok později.
A tady si přečtěte, jak v březnu 1991 napadl dav Slováků Václava Havla.
Podobné články
Martin Miko
Jan StudničkaDoporučujeme
