1. Přirážka

Oproti dvourozměrné verzi filmu si připlatíte čtyřicet korun. Někdo přece to dodatečné vybavení kinosálu zaplatit musí, navíc dostáváte přidanou hodnotu. O spornosti tohoto výroku se rozepíši v dalších bodech.  

2. Kupte si vlastní brýle

Na sledování 3D filmu musíte mít speciální polarizační brýle. Bezbrýlové 3D je nám slibováno už pět let, ale až na pár experimentálních pokusů skutek utek. A např. v síti multiplexů Cinema City si dokonce musíte brýle sami koupit! Jsou pak vaše, ale stejně lze předpokládat, že je do příští návštěvy ztratíte a budete je kupovat znovu. Přirážka tak stoupá výš a výš.  

3. Problém se sezením

I u 3D platí, že si můžete sednout kamkoliv a váš zážitek nebude rozmělněn. Tak to alespoň tvrdí kino. Jenže to není pravda. U 3D je pro tu správnou iluzi plasticity důležité, aby vám obraz vyplnil kompletní zorné pole. Obecně lze říct, že pokud si ve velkém sále sedáte do první třetiny sálu (tj. pátá až sedmá řada), v případě 3D byste měli být v průměru ještě o řadu blíže plátnu. A ideálně uprostřed. Cokoliv jiného jsou vyhozené peníze.  

4. Tma jak v pytli

Projektor ve 3D sálech používá k vytvoření 3D efektu tzv. polarizační filtr. Světlo z projektoru skrz něj prochází a logicky tak dochází k poklesu jasu. Mělo by se to kompenzovat silnějšími lampami, jenže ty stojí peníze. A proto je v některých 3D sálech opravdu tmavý obraz, protože nevyhovující a dosluhující lampy nikdo nemění. Vy pak sledujete ve filmu noční scénu a vidíte houby.  

5. Je tu 4DX

Ještě před pár lety jste mohli jít na 3D a uklidňovat se pocitem, že sledujete vrchol technických možností soudobé kinematografie. Pokud tedy zapomeneme na fakt, že vrcholem je rozhodně analogový IMAX správných rozměrů (případně jeho digitální sourozenec, kterého najdeme v Praze na Floře). V Praze už ale existuje i sál se 4DX. Je patřičně drahý, ale nabízí pohybující se sedačky, spoustu efektů se stříkající vodou, svištícím vzduchem nebo vůněmi. Je to trochu blbina, ale pokud opravdu chcete jednou za čas povýšit svůj zážitek z kina, jděte radši sem. Obyčejné 3D je prostě už jen prázdná bublina.  

6. Dabing

Vyřešit titulky u 3D je trochu složitější než u 2D kopie a navíc samozřejmě producenti chtějí, abyste se soustředili na úžasné 3D a nikoliv na čtení titulků. Proto jsou často 3D verze nabízeny jen v dabingu. Někomu to může vyhovovat, ale zúžení výběru je rozhodně mínus.  

7. Falešné 3D

Natočit film v opravdovém (nativním) 3D je finančně náročnější. Proto studia často sáhnou po levnější alternativě a film ztrojrozměrní až v postprodukci. Je to mnohem syrovější forma dosažení kýženého efektu a často je v náročných trikových scénách poznat, že někoho napadlo jim dodat plastičnost až později – rozhodnutím animátorů a nikoliv režiséra. Letos si skutečné 3D užijete u filmů jako X-Men: Budoucí minulost, Transformers: Zánik nebo Úsvit planety opic. Naopak pecky jako Godzilla, Kapitán Amerika: Winter Soldier, Na hraně zítřka nebo Zloba jsou ztrojrozměrněné až v postprodukci a je to na nich vidět. Někoho prostě na poslední chvíli napadlo, že vám z kapsy vytáhne trochu víc peněz. Tak se nenechte oblbnout...