Česká strana sociálně demokratická si v předchozích měsících prošla nelehkým obdobím. Vládní krize a vleklé spory s koaličním partnerem, předsedou hnutí ANO Andrejem Babišem, vyvrcholily reorganizací stranických špiček. Předseda Bohuslav Sobotka rezignoval na svou funkci, vzdal se i postu volebního lídra v nadcházejících sněmovních volbách a zůstal jen premiérem. V čele strany ho prozatímně vystřídal ministr vnitra Milan Chovanec a do čela volebních kandidátek se postavil ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.
Od restrukturalizace vedení si sociální demokraté slibovali hlavně zastavení rapidního poklesu volebních preferencí a získání opětovné přízně voličů. Zatímco prvního bodu očekávání se jim víceméně podařilo dosáhnout, druhý bod je v nedohlednu. Preference v průzkumech sice přestaly padat, ale přimět voliče, aby jich alespoň 15 % projevilo ochotu volit ČSSD, se novému lídrovi Zaorálkovi nedaří. Naopak podle mnoha Čechů je Zaorálek nedůvěryhodný, a spíše než aby působil jako lídr, budí dojem chronické slibotechny.
Zaorálek chodí mezi lidi a natáčí videa, do toho vyhlašuje válku levné práci, slibuje rapidní růst minimální mzdy a pochopitelně se vymezuje i vůči Babišovi. Nedostatek snahy mu tedy rozhodně vytknout nejde. Problém tkví v tom, že Zaorálkovi jeho snahu nikdo příliš nevěří. Na videích mezi lidmi působí toporně a často je na něm vidět, že se nepříliš vydařeně snaží kopírovat Babišovu lidovost – a to se mu moc nedaří. Co se předvolebních slibů týče, nejčastější oprávněná výtka, která na Zaorálkovu adresu kdyco byl ve vládě. Ostatně jakou lepší příležitost by k tomu mohl mít?
ČSSD může namítat, že kupříkladu sliby o zvyšování minimální mzdy v uplynulém období dodržela a k jejímu zvýšení během působení ministryně práce a sociálních věcí Marksové skutečně došlo. Zde je ale nutno upozornit na to, že z čistě ekonomického hlediska jsou Zaorálkovy sliby o zvýšení minimální mzdy na 16 tisíc korun měsíčně spolu s líbivými moderními sliby na podporu moderních technologií, digitalizace a robotizace výrobních procesů cestou do pekel. Jestliže by si zaměstnavatel měl vybrat, zda má za jednoho zaměstnance platit o 5 tisíc více než nyní plus povinné odvody na pojistném, nebo zda má – pokud je to možné – investovat do automatizace či robotizace dané pracovní pozice, byl by sám proti sobě, kdyby zvolil první variantu.
Problém u vládní strany, která usiluje o znovuzvolení a slibuje, že bude dělat věci jinak a lépe, je ten, že tím jedním dechem přiznává, že si v uplynulém období nevedla nejlépe. Stejně tak pokud se daná strana vymezuje proti jiné straně, s níž byla 4 roky koaličním partnerem a pomáhala jí prohlasovat její zákonné návrhy, je něco špatně. Zde je pak velmi křehká hranice mezi tím, zda to voliči budou vnímat jako sebereflexi a poučení se z vlastních chyb, nebo jako o zoufalou snahu udržet se u koryt a opít voliče rohlíkem. To platí pro všechny strany v této pozici, ČSSD nevyjímaje. A sociálním demokratům se momentálně podařilo dosáhnout spíše druhého efektu.
Tady se pak dočtete více o čachrách ve vedení ČSSD.