Ivan IV. Hrozný měl na rukou krev mnoha lidí. Dokázal k smrti ubít i vlastního syna – G.cz
Vyhledávání

Ivan IV. Hrozný měl na rukou krev mnoha lidí. Dokázal k smrti ubít i vlastního syna

Zdroj: Autor: Ilja Repin – Vlastní dílo, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=48908

Ivan Hrozný patří k nejkrutějším vládcům, které kdy nejen ruská země nosila. Stal se jedním ze synonymem pro hrůzu, agresi a nekontrolovatelnou výbušnost. Na jednu stranu, a hájit ho opravdu nechceme, se vlastně ani nemůžeme divit. Osud měl pravděpodobně předurčen už od dětství, které bylo vše, jen ne radostné. Přesto je ale považovaný za jednoho z nejchytřejších panovníků, kteří Rusku vládli. V ruských kronikách je jeho vláda i přes krutost s ní spojovanou velmi vyzdvihovaná.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 3.12.2020, 11:35

Neradostné dětství základ krutosti

Narodil se jako Ivan IV. Vasiljevič 25. srpna 1530. Byl synem moskevského knížete Vasilije III. Ivanoviče a Jeleny Glinské. Jeho otec ale zemřel, když mu byly pouhé tři roky. Dne 3. prosince 1533 tedy nastoupil na trůn a my si dnes si tedy připomínáme 487 let od doby, kdy se tak stalo. No, nastoupil… To je asi poněkud silné slovo.

Regenti usoudili, že malé dítě není schopné vládnout a tak se moci ujala jeho matka Jelena, která si k sobě přizvala svého milence knížete Tělepněva-Obolenského. Společně vládli pět let a Jelena rozhodně v té době nejednala v rukavičkách. Stála například za vraždou jednoho z Ivanových strýců. Ani ona, ani její milenec ale neskončili slavně. Kněžna byla otrávena a její amant nejprve zatčen a posléze ubit k smrti. Ivanovi bylo pouhých osm let. Tak se vlastně není čemu divit, že vyrostl doslova a do písmene v monstrum, které dělalo „čest“ svému přízvisku.

Ivana i jeho hluchoněmého bratra nečekalo nic hezkého. Nikdo se o ně nestaral, jejich milovaná chůva Agrafena, která byla sestrou Obolenského, byla poslaná do kláštera. Bratři se tak stali de facto vyděděnci a žebráci, byť ve vlastním paláci. Oba byli navíc často biti a také byli tichými svědky násilí, rabování. Nikdo se o ně nestaral, nikoho nezajímali. Ivan byl na jednu stranu inteligentní a citlivý chlapec s vášní pro četbu, na druhou stranu na povrch probublávala agrese, kterou si nejprve vybíjel na zvířatech, které týral a zabíjel zaživa.

Z pozice síly

Vlivem okolností musel velmi rychle dospět a ukázat svoji sílu. Již ve třinácti se fakticky chopil vlády. Svého hlavního oponenta Andreje Šujského se zbavil tak, že ho nechal rozsápat psy. Se svými kumpány se pak toulal ulicemi Moskvy a nic jim nebylo svaté. Loupili, vraždili, znásilňovali. Nešetřili nikoho – ani ženy, děti nebo staré lidi. Oblíbenou Ivanovou kratochvílí bylo, že své oběti například nechával rozsápat medvědy.

Na druhou stranu i nadále miloval četbu a náboženské texty doslova hltal. Občas míval záchvěvy sebereflexe a veřejně se vyznával ze svých hříchů. Tělem nabíhal na ikony nebo hlavou mlátil o zem. Právě to druhé způsobilo, že na čele neměl cit.

V sedmnácti byl korunován a poté se oženil s Anastasií Romanovnou, což pro něj bylo jisté požehnání a možná i trochu úleva. Podle všeho ji miloval a po jejím boku se trochu uklidnil. Měli spolu celkem šest dětí. Dětství se ale dožily pouze dvě. Milovaná žena ale bohužel ve třiceti letech zemřela a podle všeho byla otrávena stejně jako Ivanova matka olovem. To v Ivanovi probudilo na plno jeho násilnickou povahu. A pravděpodobně se u něj naplno rozjela schizofrenie. Stalo se z něj doslova vraždící a krvelačné monstrum. Své oběti mučil, nechával vyhladovět, nařezával jim žíly a ony pomalu vykrvácely… V lesích si vybíral bezbranné poutníky. Ti se beze stopy ztráceli… Jejich konec si asi lze domyslet.

K schizofrenii se přidala i paranoia. V zimě roku 1564 poručil Ivan Hrozný naložit zlatý kremelský poklad na desítky saní. Sám se zabalil do hustých kožešin a zmizel z Moskvy. Pronásledovala ho totiž utkvělá myšlenka, že ho chce někdo zabít. Vrátil se až po dvou měsících po velkém naléhání dvořanů. Měl ale jisté podmínky.

Tajní na scéně

Ivan Hrozný rozdělil správu země do dvou oblastí – tzv. zemštiny a opričniny. Pod první spadaly zemské orgány, jako byla například bojarská duma starající se o správu majetku, budov a financí. Opričnina naopak spadala do kompetencí cara, který měl nad vším dohled a zároveň i poslední slovo ve všech oblastech ekonomiky, politiky, a to i té zahraniční. Právě tímto způsobem prosazoval absolutistickou vládu.

Jako nástroj, který mu pomáhal svou moc upevňovat si car vytvořil tzv. opričné vojsko, neboli opričníky. Byla to de facto carova osobní garda, tajná policie, která si mohla dělat, co chtěla. Není tedy divu, že se jí všichni báli. Jakákoliv nevole nebo vzepření se opričníkům se trestalo smrtí. Právě opričníci se stali regulérní bojovou jednotkou, která měla na svědomí desítky a desítky tisíc lidí.

Osm manželek

Ivan ale v roce 1572 opričninu náhle zrušil. A nebylo to jediné podivné rozhodnutí. Také abdikoval a na své místo dosadil tatarského generála Simeona Bekboelatovitche a on sám odešel na venkovské panství. Nového cara pak Ivan pak cara navštěvoval a vzdával mu hold. Tato podivná komedie mu vydržela rok.

Stejně divoký byl i jeho soukromý život. Po smrti milované Anastasie se oženil ještě sedmkrát. Některé manželky skončili v klášteře, některé zemřeli… a to i ne zrovna klidně. U sedmé ženy jménem Maria Dolgorukaya zjistil druhý den po svatbě, že není panna. Tak ji utopil…

Synovrah

Jediný vztah, který bychom mohli nazvat rozumným, byl ten s nejstarším synem Ivanem Ivanovičem. Ani ten ale nakonec nebyl ušetřen otcovi kruté a výbušné povahy. V roce 1581 spatřil car v komnatách těhotnou manželku svého syna. Údajně byla nemravně oděna, což cara rozzuřilo tak, že ji brutálně napadl. Carevič to ale viděl a manželce přispěchal na pomoc. Otec ho však udeřil železnou tyčí a ten upadl do bezvědomí. Již se neprobral a po čtyřech dnech zemřel. Snacha potratila a Ivan Hrozný se zhroutil. Bloumal po Kremlu a pronásledovaly ho výčitky. Ve své závěti dokonce napsal: „Duše je nemocná a není lékaře, který by ji uzdravil.“

Car se ze smrti syna nikdy pořádně nevzpamatoval, stal se navíc závislý na rtuti, kterou si vařil v kotli ve svých komnatách. Pozdější exhumace otravu ze rtuti potvrdila. V té době se navíc právě rtutí léčila syfilis. A právě tato diagnóza by do carova života zapadala – sexuální nevázanost a také mnoho rysů jeho osobnosti tuto diagnózu dost potvrzují.

Smrt si ho našla... vykoupaného

Ke konci svého života byl Ivan ještě více popudlivý a nevypočitatelný. Zuřil, chrčel, měl pěnu u úst. Posléze už musel být z místa na místo přenášený na nosítkách. Nevzhledné se stávalo i jeho tělo, ze kterého se loupala kůže, která příšerně zapáchala.

Car zemřel 24. března 1584. A i jeho smrt je opředena nejasnostmi. Car si prý dal hodinovou koupel a šel se prospat... A už se neprobudil. Poddaní si prý mysleli, že simuluje. Nebylo by to poprvé. Častokrát se takto přesvědčoval, kdo se z jeho "úmrtí" radoval. Asi je zbytečné říkat, jaký osud provinilce čekal. Tentokrát se ale o další proradný čin Ivana Hrozného nejednalo. Spekuluje se dodnes, zda šlo o sebevraždu nebo o otravu olovem.

Na trůnu ho vystřídal jeho mladší syn Fjodor, který měl prý na rozdíl od svého krutého otce mírnou a plachou povahu a na svět hleděl nepřítomným pohledem. Ani se mu nedivíme. Za doby vlády Ivana Hrozného bychom v carském Rusku těžko hledali šlechtickou rodinu, která by se s krutovládou tohoto panovníka nesetkala.

Podobné články

Doporučujeme

Další články