Komentář: Za bromancí Macrona a Trumpa se skrývá zásadní rozkol mezi Evropou a USA

Obrázek uživatele Petr Boháček
25.04.2018, 13:58

Zapomeňte na líbání, dlouhé držení rukou, romantické večeře v Eiffelově věži nebo společné sázení dubu. I přes láskyplné namlouvání mezi americkým a francouzským prezidentem musí Donald Trump a Emmanuel Macron řešit zásadní rozkol mezi Evropou a USA.

USA kontra EU

Konfrontace mezi Donaldem a Jupiterem, jak se Macronovi přezdívá, je konfrontací mezi dvěma stranami nového politického spektra, mezi globalismem a lokalismem, protekcionismem a volným obchodem, konzervatismem a liberálním pragmatismem.

Pro Francii je mnohem snazší vypořádat se s novou americkou zahraniční politikou, jelikož dlouhodobě zdůrazňuje samostatnost a nezávislost na transatlantických vztazích. Na jasné neshody se nebojí poukázat, a proto Macronova nezávislost a sebevědomí na Trumpa funguje. Může tak mít pocit, že řeší věci bilaterálně a může toho z pozice velmoci mnohem více prosadit. Za Macronem ale do určité míry stojí celá Evropská unie, pro kterou je francouzský prezident jedinou nadějí. Moralizující Angela Merkelová Trumpa o něčem jen stěží přesvědčí.

Nejedná se ale jen o menší obchodní válku, která mezi EU a USA začíná doutnat. Zásadním problémem je dohoda s Íránem. Po tříletém maratonu vyjednávání, které zahrnovalo jak Čínu, tak Rusko, se Západu s výrazným diplomatickým vedením ze strany Evropy podařilo dokončit jednu z nejkomplexnějších mezinárodních dohod. Výměnou za zrušení ekonomických sankcí se Teherán vzdal rozvoje jaderného programu a přistoupil na mezinárodní kontrolu. Dohoda ale logicky není perfektní, protože čím více aktérů, tím více zájmů.

Donaldu Trumpovi na Íránu vadí vývoj balistických raket, jeho regionální rozpínání od Sýrie po Jemen a možnost spuštění íránského nukleárního programu po roce 2025. I přesto, že Emmanuel Macron naznačil, že by měla být vyjednána nová dohoda, propojení všech témat do jedné smlouvy je při nejmenším nemožné. Zmíněné obavy jsou navíc často zveličovány.

V Sýrii má Írán mnohem větší vliv na režim Bašára Assada než Rusko a je tedy součástí problému. Nicméně, Írán nemá vojenskou, ekonomickou a ani politickou sílu na to stát se regionálním hegemonem v soutěži se zeměmi po zuby vyzbrojenými USA – Izraelem a Saúdskou Arábií. Balistický program je důležitý nejen pro vesmírný výzkum, ale zejména pro vzdušnou obranu země, která nevlastní silné letectvo. Snahu bránit se Íránu nikdo nemůže upřít. Po amerických invazích do Afghánistánu a Iráku je Írán doslova obklíčen zemí, která podporovala íránský autoritářský režim svržený až Íránskou revolucí v roce 1979.

Opozice - nebo minimálně skepse - vůči USA je vepsaná do identity současného tvrdého teokratického režimu v Teheránu a je zdrojem jeho skomírající veřejné podpory. Proč by nyní měl dělat Írán další ústupky, když dohodu, na rozdíl od USA, plní? A proč by pak například Severní Korea měla na jakoukoliv podobnou dohodu vůbec přistoupit?

Evropa v čele s Macronem se logicky snaží na Írán zatlačit, aby uspokojila požadavky svého nejdůležitějšího partnera a to zejména v situaci, kdy jsou transatlantické vztahy pod tlakem a celosvětová geopolitická rivalita se zvyšuje. Otázkou je, zdali má Západ nadále tak velkou diplomatickou a ekonomickou sílu, aby mohl Íránu diktovat. Teherán se může opřít o Čínu a Rusko a eventuálně nebude mít důvod dělat další ústupky. V takové situaci bude Evropa, bytostně založená na diplomacii a multilateralismu, vnímat úkroky na obou stranách jako logické řešení.

Pro unilaterální americkou vládu s heslem „America First“ to logické ale nebude. Dynamika aktérů tvořících zahraniční politiku ve Washingtonu se navíc mění. Mike Pompeo, nový ministr zahraničí, a John Bolton, národní poradce pro bezpečnost, nyní převáží umírněnější a střízlivější postoje ministra obrany Mattise či Nikky Haley, velvyslankyně USA v OSN.

Pro Evropu jsou soft powers, diplomacie a multilateralismus při absenci dominantní vojenské síly existenčními hodnotami. Stejně tak Spojené státy byly v roli velmoci historicky díky tomu, že jejich národní zájmy byly identické s národními zájmy několika spojenců v Evropě a v Asii. Současná administrativa ale od tohoto zahraničněpolitického pohledu jasně ustupuje. Ke kritickému narušení hodnot transatlantických vztahů může tak dojít bez ohledu na to, jak dlouho se ne sebe dokáží Trump s Macronem zamilovaně dívat. A bez transatlantických vztahů by byl konec i s dominancí západu ve světě.

A tady 6 nejzajímavějších věcí, co najdete v nové knize ze zákulisí Trumpova úřadu.


Komentáře

Doporučeno pro vás