O JetSurfu jsem něco málo věděla, o muži, který ho vymyslel a následně vystřelil do světa také. Na setkání s Martinem Šulou jsem tedy šla lehce "ochytřena." Přesto, nebo možná právě proto, jsem byla zvědavá, co bude zač chlap, který za prknem s motorem stojí. On je už sám o sobě unikát celý ten produkt. Kdyby ho vymyslel někdo na Havaji, tak nás to asi moc nepřekvapí - je tam oceán, surfuje se tam jako o život. Ale to ne, autorem je strojař, kterého sice motory fascinovaly už v dětství, ale pochází z naší kotliny, kde největší vodní plocha je přehrada jménem Lipno. Trochu bizár, ne? Navíc, když už to vymyslel, tak přece se na vodě nebude prohánět sám. Šel si za svým a pomohl tak na svět novému, skutečnému sportovnímu odvětví, které má dnes své mistrovství světa a jednou z jeho dalších ambicí je, aby se JetSurf etabloval jako olympijský sport. JetSurf se navíc úspěšně prodává do celého světa, stal se z něj regulérní byznys. Ano, nic není nemožné, jak se zdá.

Po prvních třech minutách setkání s Martinem Šulou jsem se přestala divit. Sálá z něj nejen obrovské nadšení, které je nakažlivé, ale také tah na branku, ctižádost, navíc však také pokora a pracovitost. K tomu všemu si ještě přičtěte fakt, a to je asi další jeho klíč k úspěchu, že ho všechno, co dělá, evidentně baví. Prostě působí dojmem někoho, kdo si chce život užít, ne ho přežít. "Víc takových lidí v dnešní době," chce se říct.

mohlo by vás zajímat

Létání je posedlost, ale medicína by mi chyběla, říká lékař a pilot Matouš Schmidt

Vody jsem se bál

Vždycky jste miloval vodu?

Nikdy. Já jsem vodu vlastně nesnášel a už jako dítě jsem k ní měl odpor. Dneska se rodiče smějí, jak je možné, že já dělám věci na vodu. Jen pro ilustraci, když jsem si dělal plavecké osvědčení, tak jsem to měl s odřenýma ušima. Já jsem plavat sice uměl, ale měl jsem strach z hloubky. Takže když jsem vůbec začínal jezdit na jetsurfu, na prvním prkně a měl jsem odjet třeba 200 metrů od břehu, tak jsem propadal strašné panice.

Jsem ten typ, který když měl nebo má z něčeho strach, tak se to snaží překonat. Se strachem nemůžu žít. A JetSurf, kromě toho, že to byla práce, koníček – jako třeba lyže, tak to byl i způsob, jak se právě o tu paniku z hluboké vody připravit. Opravdu to pomohlo a dneska už mi to nedělá vůbec nic.

Jak dlouho trvalo, než jste tohle překonal?

Reálně takových deset let. Šel jsem na to postupně. Vždycky jsem si přidal kousek, další kousek. A na druhou stranu je třeba říct, že vyjet na otevřené moře třeba na Havaj, kde jedete na čtyř, pětimetrové vlny, pod vámi je černo, břeh 500 metrů daleko, tak ono to není úplně příjemné a musím říct, že to už pak opravdu musí dělat lidé, kteří mají k vodě vřelý vztah. Dneska už mi třeba Chorvatsko nedělá vůbec nic, ale ze začátku jsem měl hrůzu i tam. Půl kilometru od břehu a já měl v sobě stažené úplně všechno. Ze začátku jsem samozřejmě víc plaval, než jezdil, protože jsem vždycky vyjel, něco se pokazilo, a tak to bylo tehdy pořád dokola. Sváděl jsem boj s technikou.

Čím jste chtěl být jako dítě? Vím, že jste vystudovaný strojní inženýr.

Měl jsem jedno velké štěstí. Od dětství na mne měl největší vliv otec s dědou. Byli to právě oni, kdo mě jako dítě vzali poprvé v Brně na starou Velkou cenu (soutěž motorek – poznámka redakce) a já jsem tam viděl mechaniky v kombinézách, kluky v košilích Marlboro, Honda. Myslel jsem si, že přilétli ufoni, to není možné, aby něco takto vypadalo a fungovalo. A již v těch dvanácti, to si pamatuji, jsem toužil přesně do tohohle proniknout. Začal jsem dělat všechno proto, abych se dostal do světového motosportu, do věcí, které jsou spojené s auty, ale šel jsem na to přes motorky a nakonec jsem skončil u motokár. Prostě už od nějakých svých třinácti jsem opravdu věděl, že chci dělat špičkový motosport, bylo to úplně jasně dané. Jen chviličku jsem se rozhodoval mezi architekturou a strojařinou, ale věděl jsem, že když zavrčely motory, tak to bylo jasné.

Při studiích na vysoké škole, konkrétně na VUT v Brně, jsem měl obrovské štěstí, že jsem se dostal do jedné firmy, která patřila bývalému vedoucímu katedry spalovacích motorů, docentu Jarošovi a on vymyslel takové zařízení na měření proudění uvnitř spalovacího motoru, což bylo jedinečné zařízení, které se distribuovalo do většiny závodních týmů. Já jsem o nich věděl a snažil jsem se tam dostat. Nakonec jsem se k němu dostal tak, že jsem se nechal zaměstnat jako student – brigádník u stavební firmy, která mu stavěla. Normálně jsem u něj dělal omítky, maloval. A když už jsem tam byl, tak jsem se zeptal přímo jeho, jestli by mne nevzal na brigádu k sobě do firmy. Dohodli jsme se. Začínal jsem u něj při vysoké škole jako svářeč, natěrač. Celý prvák a druhák na vysoké jsem dělal pomocné práce. Pan docent mi to dal opravdu pořádně „sežrat,“ aby zjistil, jestli vydržím, jestli to chci vážně dělat. Nakonec jsem u něj dělal po celou dobu, co jsem studoval. Změnilo se ale mé pracovní zařazení. Na konci studií jsem u něj pracoval již jako školitel na těch zařízení, které se ve firmě vyráběly, a které se distribuovaly do celého světa. Vyrobila se věc, prodala se třeba do Japonska do Hondy, tak jsem tam letěl a školil lidi. Tohle bylo to, co mi nejvíce nakoplo kariéru, protože jsem se dostal mezi světovou špičku motorařiny. Pochopil jsem, jakým způsobem se dělá vývoj, jak věci dotahovat do konce a vůbec styl přemýšlení ve strojařině. Protože ono udělat věc, která má být na konci funkční, jezdit, dělat něco, tak to má své zákonitosti, které člověk musí pochopit, když se chce dostat k vytyčenému cíli.

Cesta byla dlouhá

Kdy jste vyrobil první JetSurf?

V roce 2004 a bylo to spíše pokusné surfové prkno, ve kterém byl motor z motokáry a jezdilo to víceméně jenom rovně. Původně to totiž vůbec nebylo o byznysu. Byla to pro mne zábava na vodě.

Jak dlouhá vlastně byla celá ta cesta – od nápadu k realizaci?

Pracoval jsem pro firmu, která vyráběla rádiem řízené modely. Můj kamarád ze Slovinska jezdil rádiem řízené lodě, ale takové které měly délku třeba přes metr. V těch modelech byl spalovací motor, který byl od naší společnosti. Tenkrát jsme se potkali v Chorvatsku u moře a on tam jezdil s tou svojí velkou lodí. Musím skoro přiznat, že to bylo celé jeho nápad, protože to byl on, kdo mi říkal, že uděláme surf, do kterého dáme motor ode mne a budeme tam s ním příští rok jezdit, jak s tou lodí. Ze srandy jsem mu to odkýval, že je to super nápad. Ale pustili jsme se do toho. On udělal přes zimu plovák, já motor, nějak jsme to zplichtili. Bylo to ale na míle vzdálené tomu, co bylo dál. Já jsem to převzal a pokračoval jsem. Trvalo to celkem sedm let, než z toho vznikl produkt, který se začal prodávat. To znamená, že my jsme od roku 2003, co jsme s tím poprvé tak nějak kolaborovali, první prodej uskutečnili na přelomu let 2010 a 2011. Je ale důležité říct, že ono to nebylo jako dneska, protože my jsme skutečně byli poslední mohykáni, jež vytvořili standardním způsobem firmu, kdy člověk má nápad, přijde domů po své normální práci, jde do garáže, tam je do noci a tak to jde druhý, třetí, pátý, desátý den, pořád dokola. Dnes to funguje tak, že každý má nápad, jde hledat investory, shání peníze a až pak následuje teprve realizace. Ale já uznávám jako jednu z mála funkčních cest tu cestu původní. Samozřejmě, můžou uspět i ty investorské, ale to u mne nefungovalo. Protože já když jsem za kýmkoliv přišel a ten mě viděl, tak mi řekl, že jsem se zbláznil, nějaké prkno s motorem, že je nesmysl. Navíc tohle prodávat z Čech do celého světa? A když jsem někomu řekl, že budu konkurovat Hondě nebo Kawasaki na vodě, tak si mysleli, že jsem se úplně pomátl. Já jsem se nedal a říkal jsem, že co je na tom divného, že oni jsou úplně normální lidi, jako jsme my, mají stejnou kůži a stejnou krev.

Samozřejmě jsem v té době již věděl, že my jako Češi jsme zatížení tím malým prostorem a tím malým trhem. Nesnáším tvrzení, že „malostí,“ protože to není pravda. My jsme zatížení tím, že obecně máme problém dostávat se do jednotlivých trhů, protože on obecně trh nejlépe akceptuje výrobek z vlastního prostředí. To znamená, že když budu Američan a vyrobím takovéto surfové prkno, jaké jsme vyrobili, tak mám okamžitě obrovský trh a strašným způsobem akceleruji, což v našich končinách nejde. My si to musíme hodně odmakat. Já bych řekl, že pro nás z toho pramení takový ten pocit, že jsme malý. Pro mě je to naopak ale obrovská motivace. Strašně miluji porážet Západ. To je pro mne ta největší výzva. Já vždy říkám, že nepodnikám pro peníze, ale abych někoho porazil. To je takové mé celoživotní krédo, které mám v sobě od mala, když na mě machrovali ti borci v košilích Honda. Naši měli někdy jiný názor, zrazovali mě, báli se, že utratím všechny peníze, zadlužím se a bude průšvih.

Ale v těch letech mezi, kdy jsem začínal s JetSurfem a tím, když z toho začal být produkt, který přináší peníze, tak jsem vydělal hodně peněz jinou činností, která byla v rámci motosportu. Měl jsem řadu patentů, které jsem prodal a tím pádem jsem se nemusel tak strašně honit a mohl jsem žít normální život. Na druhou stranu jsem vždycky peníze bral a beru jako šroubovák nebo kladívko. Je to pro mne předmět k dosažení vlastních cílů a met. JetSurf pro mě byl krok k tomu mít vlastní výrobek, protože jsem vždycky toužil vyrábět vlastní motorky a strašně těžce nesu, co se tady stalo s Čezetou, Jawou, prostě tohle jsou příběhy, které já jako ultra Čech nedávám. Bohužel tady úplně vymizela touha světu ukázat, že to jde a převládla touha po penězích, a to je vždy špatně. Podnikání nemá být čistokrevně o penězích, ale ono se to tak nějak zvrtlo. Já vždycky říkám, že je to blbost. Učím i svoje děti, že práce má být především zdroj zábavy, protože pokud tomu tak není, tak je něco zle. Já jim vždy říkám, ať si vyberou školy, které chtějí opravdu dělat, aby je to bavilo. Od toho se pak odvíjí celý život. Peníze potom přichází tak nějak samy. JetSurf je pro mě dnes berlička, jak se dostat na vlastní nohy s vlastním produktem a dokázat, že z Česka, bez investorů a bez jakéhokoliv vstupního obchodního kapitálu jsme schopní vybudovat firmu, jež produkuje nějakou konečnou věc, která se prodává na 35 trzích světa a jezdí na ní spoustu známých lidi.

Ano, to jsem si zjistila, že prkno od vás mají například Lewis Hamilton, Andrea Bocceli…

Lidí je dneska spousta a každý rok přibývají. V loňském roce to byl například Silvestr Stallone a letos je to z těch hodně známých lidí devítinásobný mistr světa v motokrosu Tony Cairoli.

GALERIE Příběh Martina Šuly a JetSurfu

+ DALŠÍCH 6 FOTEK + DALŠÍCH 7 FOTEK

Konkurenci ubíjíme

Jak dlouho trvá výroba jednoho JetSurfu a podléhá to dnes nějakým trendům? Určitě i vy pokračujete ve vývoji. Jedná se i o hezkou designovou věc.

Ten celý proces byl o tom, že já jsem vždycky hledal cesty, které budou třeba až za pět let, co z toho, co dělám, bude za pět let. Nikdy jsem se nedíval na to, co je teď. To mne nikdy nebavilo. To už beru, že je hotovo. U JetSurfu, když jsem s tím vyjel a začal jsem nějak fungovat, tak jsem věděl, že těch cest je několik. Jedna z nich je takové to „fun,“ což se dělá. To znamená, že vezmu prkno, dám ho na vodu a jdu se jen tak svézt. To je ale malá část. Větší, kterou jsem vytvořil proto, abychom si ve světě vybudovali marketing, který já má rád, je takový ten „tuhý,“ který jde od lidí. Jsou to právě oni, co sami sdílí fotky, vytváří kontent, tak to je prostě motosport. Snažil jsem se natlačit do toho, abych vytvořil sportovní disciplínu, která by to sdružila, sama začala generovat již zmíněný kontent a lidi, kteří sdílí svoje pocity, zážitky, jsou schopní tlačit vývoj dopředu.

A proč jsme vlastně vytvořili jediný český sport, který je ten motorový surfing se všemi dětskými bolestmi až po to, že dneska se závodí po celém světě? To byla ta druhá část, kdy jsme šli z té části „fun“ do části „race.“ Dneska již děláme další divizi, kterou nazýváme rallye nebo dálkové ježdění. Je to sektor „adventure,“ což znamená, že se to prkno bude používat opravdu na dálkové ježdění, jako je například stokilometrové sjíždění řek. V tom jednoznačně vidím také další krásnou část našeho příběhu.

Vytváříme nůžky našeho příběhu. Je to úplně stejné jako lyže. Já jsem za mlada hodně lyžoval a lyžování mám rád. My to vlastně přikláníme úplně stejně jako je to u lyžování. Mezi lyžemi také dneska x směrů. Jsou lyže sjezdové, slalomové, skokové, freerideové, tak stejným princem se dnes vyvíjí motorový surfing. Generujeme myšlenkové proudy těch směrů za prvé proto, aby se vytvářelo portfolio zákazníků, abychom konkurenci, která po nás stále strašným způsobem jde, vytvářeli neustále nové věci, do kterých musí jít. My ji tím vlastně ubíjíme. Každý obor, který se dnes vytváří, generuje konkurenci a já jsem se rozhodl, že tu konkurenci uvývojuji. Trvale je zásobuji novými věcmi a fakt to funguje. Ti, kteří se do toho pustí, říkají, že litují každého dne, kdy se tak rozhodli. Utratili strašné prachy, protože my vždy přijdeme s něčím novým a v té chvíle je znovu zabijeme. To když uděláte dvakrát, tak vám to podlomí nohy a s tím se těžko bojuje.

Začínal jste na ruských trzích. Představuje Rusko pořád silného hráče?

Rusko je země neomezených možností, to tak prostě je. Je to země, kde když bychom měli volnou ruku a mohli jsme normálně fungovat, tak by to třeba v pojetí českého byznysu bylo obrovské odbytiště. Oni jsou Slované, jsou z velké části podobní nám, zastávají stejné a podobné hodnoty jako je domov a rodinný život dohromady, ve skupinkách. Zajímat se o běžné, každodenní věci a ten obchod a práce je až na té druhé straně. To mají Slovani hodně společné. Spíše Anglosasové a Američani to mají jinak. Tam ty rodiny jsou absolutně jinak překlopené.

Právě toto je pro nás v našem sportu a v tom, co budujeme absolutně klíčové znát. Já jsem se vždy hodně pověnoval studiu historie, abych chápal do jakých zemí a kam jít, kam investovat, jak se s těmi lidmi bavit, jakým způsobem v té dané zemi fungovat. My třeba v Americe dnes tvoříme byznys, prodáváme tam, ale absolutně se nám tam nedaří vybudovat sport jako takový, protože ten sport je v Americe dnes součástí byznysu. Rodiče, když tam začnou podporovat své děti, tak v tom vidí jen peníze a podporují je ve sportech, které je dostanou někam na stipendia nebo do nějakých elitních týmů. To jsem dříve vůbec nechápal. To je pro mne poznatek, ke kterému jsem došel za posledních šest let naší práce v USA. A já dnes vím, že nemá smysl budovat tam nějaké závodění v rámci našeho sportu, protože se to tam nepovedlo ani s motokárami nebo minibiky, protože Američané v tom nevidí ocenění, nevidí v tom možnost vstupu na prestižní školy a tak bychom mohli pokračovat. Na druhou stranu tam fungují fotbaly, hokeje.

Naopak právě Rusko, Itálie, Španělsko, Polsko, Česko, to jsou země, které byly zvyklé trávit víkendy s rodinou, odjet někam a tohle jim jetsurf umožňuje. V tomto jsme se opravdu trefili do černého. Já tím, že jsem dělal motosport opravdu dlouhou dobu, tak jsem pochopil, že když se rodina ve volných chvílích štěpí, tak je to chyba. Znám to sám z domova, jak mamka nadávala, že taťka jede zase někam na okruh a není o víkendu doma, když přes týden je v práci. Tím, že jsme vybudovali dětskou i ženskou kategorii, tak se nám podařilo skloubit vše dohromady, udělat rodinné sportovní vyžití na víkend, a to bych řekl, že je ta přidaná hodnota, a to proč v rámci naší federace UIM my rosteme, zatímco ty ostatní sporty jako jsou jetski mají problém najít mladé závodníky. Ten záměr byl už před těmi pěti, šesti lety, když jsem to celé zakládal s tím, kam to má doplynout, protože já uznávám princip pětiletek a celý život na pětiletkách stavím. Spoustu lidí si sice myslí, že pětiletky byly výsadou komunistů, ale to je hloupost. To dělal Baťa, ten s tím začal a vážně to funguje.

Člověk, když si život rozplánuje do těch pětiletek, tak rychle pozná, že v prvních dvou letech je to většinou paběrkování v rámci vytyčeného úkolu. Třetí rok by to již mělo začít nějak malinko fungovat, čtvrtý rok už se mají vytvářet jasně dané obrysy a pátý rok se to musí celé zúročit. Jestliže to tak není, tak je to chyba a nemá smysl se tomu moc věnovat. Přesně takhle vznikl JetSurf.

Kdo je vlastně typický zákazník. Myslíte si, že je to sport pro každého? Měl jste někdy zákazníka, u kterého jste třeba i zapochyboval?

Je to tak, že sport vždycky stojí peníze. Otázka není ale až tak o pořizovací ceně. Na sportu je nejdůležitější vidět ho v nějaké časové periodě. Co se týká toho, kdo je přesně náš zákazník, tak my vidíme, že vůbec není žádná hranice. Máme děti, které začínají většinou kolem osmi let. My to dříve ani nedoporučujeme a nejstaršího zákazníka, o kterém víme, tak tomu je 78 let a jezdí. Běžně ale máme lidi, kterým je 65, 70 let. Je to dáno tím, že spoustu těchto starších lidí vyrůstala na vodě, jezdila windsurfingy, začínali na prknových sportech a pro ně to není tedy až takový problém.

Namáhavost JetSurfu je stejná jako u ostatních sportů, a to je okolí. Proto tedy když si zvolím modrou sjezdovku a dám si k tomu měkké lyže, tak to zvládne i starší člověk. Samozřejmě nepojedu na černou. To samé je tady. Když bude rovná hladina, vezmu si standardní prkno, výkonově v té slabší variantě, tak na tom může jet úplně kdokoliv. U vody je to to samé jako u sněhu. Někdo si troufne na půlmetrové vlny, někdo na metrové. Stejné je pak i to závodění. Někdo si troufne jezdit jenom „hobbíčka“ a někdo to dělá profi. V tom my vidíme obrovskou výhodu našeho produktu, že tam vlastně není až takový limit.

Když jsem to vyvíjel a já jsem k vývoji celkem tvrdý, sám sobě si dělám body, kterým říkám „fun factor“ a ten faktor, který je až do čísla 10, u mne musí mít hodnotu 8+. To je dobré a já se tomu začnu věnovat. Je to jenom o tom, že když tu svoji věc chystám do výroby, tak ji rozdám 30 lidem různých kategorií. Nechám je na tom svézt, snímám je kamerou, ptám se, co ten daný člověk cítí, co je pro něj zážitek. Pokud já z toho posléze vyhodnotím, že zážitek je tak vysoký, že má smysl se tomu věnovat, tak do toho jdeme.

U vývojářů je samozřejmě všeobecně problém, že si myslí, že zrovna to, co vymysleli, je světová bomba a ono tomu dost často tak není. Máme ještě další obrovskou výhodu, že nám minimálně další dva body přihrávají sluníčko, písek, voda a holky. Vytváří to atmosféru.

Olympiáda je jeden z cílů

Mistrovství světa už máte. Ale našla jsem si, že se chcete dostat i na olympiádu. Je to tak?

Je to jeden z mých cílů a jedna z teoretických vzdálených možností, protože olympiáda dneska hledá možnosti, jak získat do portfolia doplňkové sporty. Motorový sport nikdy nebude součástí hlavních disciplín. Jako doplňkové se ale hledají sporty, které jsou inovativní. Všechny federace, jako je automobilová, motocyklová i ta naše powerboating, dostaly možnost vytvořit sportovní kontent, který by přišel na olympiádu a byl by v elektrice. Naše federace má dnes nejvíce našláplo. Elektrická loď je nesmysl, jetski je moc baterek, je to těžké. Paradoxně jedna z možností je právě ten elektrický surfing. Snažíme se, ale cesta je dlouhá, protože tam je spoustu proměnných. Děláme vše pro to, abychom vytvořili jezdce, závodníky, infrastrukturu, tréninková centra. To je vlastně úkolem budování toho sportu.

mohlo by vás zajímat

Příběh designérky, která šla s kůží na trh a povýšila odporné ledvinky z devadesátek na respektovaný doplněk

Kde vidíte sport jménem JetSurf za pět let, když máte, Martine, rád pětiletky?

Já už to vidím jako jasně vyprofilovaný produkt s úplně vytříbeným směrem do faktoru fun, což jsou pro nás zákazníci jako lodě, půjčovny a tak podobně. Druhá oblast je pak závodění, kde si myslím, že se nám to povede zvláště v oblasti Evropy dostat do takového měřítka jednak šampionátů lokálních, ale také následně i do mistrovství světa, které bude již opravdu více světové, než je tomu dneska. Protože dnes bohužel, kam přijede Česko, tak sjezdí všechny ostatní. Není to tím, že je to od nás. Je to dané našim přístupem. Kolem mě vznikla skupina lidí, kteří mají stejný přístup k životu jako já a práci se snaží dělat pořádně. Tím pádem i výchova mládeže, jezdců a všeho kolem tomu odpovídá.

Přivedl jsem mladé lyžaře, se kterými jsem hledal cestu, jak ten sport vytvářet, ne jezdecký styl. A dneska už právě ten jezdecký styl je stejný jako na těch lyžích. A třeba kluci, kteří rostou v Hradci Králové, které je dneska nejlepší líheň mládeže, tak jsou právě z lyžování. I Lukáš Záhorský, což je mistr světa a náš nejúspěšnější jezdec, je původem lyžař. Vzal jsem právě ty lyžaře a začal s nimi tvořit letní přípravu před jejich zimní sezónou. Dnes jim je 14 a na lyžích sjezdili úplně všechno v rámci mistrovství ČR. Kdo trénoval na JetSurfu, tak úplně paralelně vyhrává na lyžích. U dětí je strašně důležitá příprava psychiky, a to kontinuálně. Oni když vypadnou z přípravy například na 5 měsíců a nejednou mají naskočit, mají jen tu svojí jednu minutu, dvě minuty závodění, když jedou dvakrát. Musí se naladit na minutu závodění, to je nesmysl, to nejde. Zatímco u nás sjede třeba 50 závodů, kdy každé má třeba 6 kol totálního stresu, nasazení. Zažijí si to, a tak když pak přijdou na ty lyže, tak jsou najednou volní. Psychika je nastavená jinde. Vychovat dnes sportovce po fyzické stránce není problém, problém je udržet jim to správné naladění. A v tom jetsurf pomáhá a my jsme to pojali jako paralelní systém výchovy. Část z těch kluků, kteří již ví, že lyžování do absolutní špičky nedotáhnou, tak zůstává u nás. Proto, když přijedeme do světa, tak jim dáme strašnou nakládačku. To je možná i trošku blbé, protože se to vlastně hůř buduje.

Martine, děkuji za rozhovor a hodně štěstí vám i JetSurfu v dalších pětiletkách.

V úvodu rozhovoru jsem se zmínila, že nadšení Martina Šuly je nakažlivé. Ano, rozhodla jsem se sama přesvědčit, jestli je JetSurf opravdu pro každého a vyrazila do JetSurf Arény v Hradci Králové. Podotýkám, že mne opravdu nikdo nemůže považovat za nadšence do adrenalinových sportů a již s během mám obrovské problémy (razím heslo, že mě nikdy a nikdo běžet neuvidí). O své zážitky se s vámi brzy podělím. Řeknu teď jen jediné - přežila jsem a byla to vážně jízda.