Co měl společného Přemysl Otakar II., král železný a zlatý, s tyrany Gottwaldem a Leninem? – G.cz
Vyhledávání

Co měl společného Přemysl Otakar II., král železný a zlatý, s tyrany Gottwaldem a Leninem?

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Kolikrát jsme se asi poslední dobou, kdy jsme v cestování omezení současnými okolnostmi, řekli, že by se hodilo mít vlastní moře a ne být vnitrozemský stát. Bylo ale období naší historie, kdy jsme ho skutečně měli, a to za vlády krále Přemysla Otakara II. Bohužel, 26. srpna 1278 došlo k bitvě na Moravském poli a bylo po moři. A také po vladaři, který tam zahynul.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 26.8.2020, 09:54

Válečník, diplomat a finančník

Přemysl Otakar II. si vysloužil přízvisko „král železný a zlatý.“ Proč? Železný mu začali říkat nájezdníci Kumáni, které nebylo jednoduché porazit. Byli vybavení kvalitními luky, ze kterých uměli dobře střílet, rychlost jejich koní byla pověstná. Věděl to i Přemysl. Ale v bitvě u Kressenbrunnu sklaplo i Kumánům. Královo vojsko tenkrát dorazilo v těžké zbroji, která sice vážila ke třiceti kilům, ale šíp železnou zbroj neprorazil. A zlatý se mu říkalo proto, že byl dobrým hospodářem a neměl finanční potíže na rozdíl od jiných tehdejších panovníků. I když přesnější by bylo označení „stříbrný,“ protože právě tento drahý kov byl jeho hlavním zdrojem bohatství. Určitě nebyl tento Přemyslovec jednoduchou osobností, ale dá se s jistotou říci, že za jeho vlády země, české království vzkvétalo a Přemysl Otakar II. vládl neuvěřitelných 25 let.

Nejen, že byl zkušeným a neohroženým válečníkem, projevil se také jako obratný diplomat. Jasně o jeho schopnostech hovoří rozloha království, které se dá stručně popsat tak, že se táhlo od Slezska až po Jadran. Ha, měli jsme tenkrát moře! Území získával král nejen prostřednictvím diplomacie a něco také zdědil po svých příbuzných, ale také i díky svým sňatkům. Jeho první žena Markéta byla o celých třicet let starší a cílem této svatby bylo získat Rakousko a Štýrsko. No, ale toto manželství mělo jeden dost zásadní háček. Markéta nebyla vzhledem ke svému věku schopná dát svému muži dítě a zajistit tak dědice a následníka trůnu. Sice se snažila tvrdit, že chyba je na straně jejího královského chotě, ale tomu se asi moc věřit nedá. Zvláště, když si pak panovník pořídil levobočka Mikuláše s dvorní dámou Anežkou z Kuenringu. Ta mu povila pak ještě dvě dcery. Král se k potomkům hlásil a dokonce se žádal papeže, aby Mikuláše uznal jako právoplatného následníka, což ale ten odmítl (Mikuláš se tak stal alespoň vévodou opavským). Není proto divu, že došlo mezi královskými manželi k rozluce a Přemysl začal hledat novou manželku, která by mu legitimního potomka porodila.

Starosti s rodinou i královstvím

Volba padla na vnučku krále Bély IV. Kunhutu. Tímto sňatkem vyřešil Přemysl Otakar II. hned dvě věci. Jednak stvrdil s Bélou IV. mír a zároveň mu manželka v průběhu let porodila celkem šest dětí. Dospělosti se ale dožily pouze tři – dcery Kunhuta Přemyslovna a Anežka Přemyslovna a také pozdější král Václav II.

Ale nejen rodinou situaci musel Přemysl řešit. Do historie se zapsal opravdu jako velký státník. Za dobu své vlády založil například více než padesátku měst, ale také zemský soud. A samozřejmě válčil a bojoval. Mimo jiné s uherským králem Štěpánem, s tím ale nakonec uzavřel mírovou smlouvu. Problémy nastaly hlavně v roce 1273, kdy si římští kurfiřti, tj. knížata s právem volit panovníka, zvolili za římského krále ne Přemysla Otakara II., ale Rudolfa Habsburského. Kurfiřti si mysleli, že je to pro ně lepší volba, Přemysla se báli, že byl příliš mocný. U Rudolfa se domnívali – jak se posléze ukázalo, tak mylně, že bude snadněji ovladatelný. A nastala ne úplně klidná doba – poněkud předvídatelně. Hrdý Přemyslovec Habsburka na trůně neuznal a navíc se po něm chtělo, aby vrátil rakouské země. Tak začala přetahovaná o silnější spojence. Rudolf se činil. Na svoji stranu si naklonil šlechtice, kteří králi nefandili. Došlo ke vzpouře, která vyústila ve „vídeňský mír.“ Přemysl v té době přišel o Chebsko a také o alpské státy. Tlak ze strany Rudolfa ale neustával a vše vyústilo až v bitvu na Moravském poli 26. 8. 1278.

Bitva to byla opravdu velkolepá – celkem se proti sobě utkalo 55 000 mužů a trvala tři hodiny. Královi pomohli příbuzní z Porýní, Míšně a Branibor, kteří dodali těžkooděnce a Poláci vojsko posílili lehkou jízdou. Rudolf také nezůstal osamocený. Po jeho bok se postavili vojska uherského krále Ladislava IV. Kumána. Bitva nejprve vypadala nadějně pro českého krále. Kumáni byli zatlačení, spousta nepřátelského vojska se utopila v rozvodněné řece Moravě. Pak ale došlo ke zvratu a Přemyslu Otakaru II. vpadla do zad část habsburských vojsk. Spekulovalo se o tom, že si svoji roli v neprospěch českého panovníka sehráli čeští pánové, přičemž se hodně diskutovalo o zradě Záviše z Falknštejna, který, jak víme, ho posléze nahradil v loži vdovy Kunhuty a de facto vládl za mladinkého Václava II. Každopádně pro krále Přemysla Otakara II. byla bitva na Moravském poli bitvou poslední. Padl uprostřed válečné vřavy. Klidu mu ale dopřáno ještě nebylo.

Nabalzamovaný a vystavený panovník

Jeho mrtvola byla dopravena do Vídně, do kláštera skotsko-irských benediktinů. Tam spočinul ale pouhý den. Tělo bylo nabalzamované - je vidět, že tato forma demonstrace moci byla oblíbená již od středověku, a vystavené v jednom z vídeňských kostelů, který patřil minoritům, po dobu neuvěřitelných 30 týdnů. Habsburkové měli pocit, že zabili dvě mouchy jednou ranou – jednak, že slavného panovníka posmrtně ponížili a zároveň chtěli poddaným ukázat, že je král skutečně mrtev. Část veřejnosti tomu totiž odmítala uvěřit a měla za to, že se jedná o nějaký Přemyslův další politický tah. Bohužel, nejednalo. Problémy s tělem mrtvého krále ale přetrvávaly dál. Bylo nejprve převezeno do Znojma, kde v jednoduchém hrobě leželo 18 let. Ano, tak dlouho se čekalo na důstojný vladařův pohřeb. Proč? Byl v církevní klatbě. Teprve po tom se jeho ostatky dostaly na Pražský hrad. Nejprve do románské baziliky a až za vlády Karla IV. pak do nově budované gotické katedrály. Srdce krále železného a zlatého ale zůstalo ve Vídni. Bylo pohřbené samostatně na hřbitově minoritů.

Se statečným a respektovaným panovníkem je spojená také celá řada legend. Jedna z nich vypráví, že král nezemřel a vrátí se, až to bude českým zemím třeba. Stejně jako slavní rytíři, kteří mají čekat v hoře Blaník. Možná by bylo již na čase.

Podobné články

Doporučujeme

Další články