Bitva u Hradce Králové, největší řežba na našem území: Jedno špatné rozhodnutí si vyžádalo padesát tisíc životů – G.cz
Vyhledávání

Bitva u Hradce Králové, největší řežba na našem území: Jedno špatné rozhodnutí si vyžádalo padesát tisíc životů

+ DALŠÍCH 6 FOTEK + DALŠÍCH 7 FOTEK

Bitva u Hradce Králové je známá hlavně jako největší bitva, která se kdy odehrála na českém území, hlavně co do počtu lidí. Střetlo se tu dohromady něco kolem čtyř set tisíc mužů. A padesát tisíc z nich se z kopečků, polí a lesíků za Hradcem domů nikdy nevrátilo. Jenomže krvavá řež u Hradce měla taky navždy změnit chod dějin. Tak trochu.

Jan Studnička
Jan Studnička 2.7.2020, 09:30

Geopolitický Batman

V polovině devatenáctého století bylo Prusko na vzestupu. Pokud nemáte jasnou představu, co to bylo Prusko, byla to ta část Německa, ze které vycházejí všechny německé stereotypy. Skvělí inženýři, přesní jako hodinky, tvrdá šlechta, naleštěné holínky, světová dominace, tyhle všechny věci. Prusko bylo původně historické území, ze kterého vzešly ty slavné rody, které měly ve jméně von. Historie tohoto útvaru sahala až k rytířům hlubokého středověku… no prostě, Prusko bylo koncentrované němectví.

Ale v devatenáctém století mělo kromě svých klasických výhod ještě jednu navíc. Ohromnou výhodu v geopolitické hře. Ta výhoda se jmenovala Otto von Bismarck. Jestli jste někdy hráli nějakou strategickou videohru, tak kdybyste si dokázali pořídit von Bismarcka, dal by vám bonus Diplomacie + 50. Otto von Bismarck byl v tomto ohledu brilantní a ještě k tomu to byl geniální politik. Vždycky o tři kroky před ostatními, vždycky se záložním plánem, tak trochu Batman mezinárodní politiky.

Pod jeho vedením se Prusko vydrápalo mezi pět hlavních mocností Evropy. A na jednoho ze dvou nejsilnějších hráčů takzvaného Německého spolku, což bylo volné, ale pomalu se utahující uskupení německy mluvících států. Tím druhým velkým státem bylo Rakousko a s ním tedy i my. Prušáci pomalu natahovali prsty po celém spolku, ale to si nemohla Habsburská monarchie nechat líbit.

Atmosféra houstla, vztahy se ochlazovaly a v roce 1963 došlo k incidentu s Dánskem, ve kterém Rakousko i Prusko získaly kus dánského území. Pěkně vedle sebe, aby mohly problémy pomalu narůstat. František Josef I., který byl tenkrát už patnáct let na rakouském trůně, hasil problémy všude po Evropě. Nemohl se spolehnout na nikoho. Rusko s ním mělo problémy skrz Balkán, Francie byla pořád ochromená poté, co se před padesáti lety pokusila dobýt svět… A Britové by se kvůli něčemu, co se děje na kontinentu, nejspíš ani nezvedli od čaje.

Otto von Bismarck věděl, že se podobná situace nejspíš opakovat nebude, takže 8. dubna 1866 uzavřel spojenectví s Itálií a 7. června nechal zabrat kus rakouského území v Dánsku. Válka byla tady.

Jdu na sever… A už jdu na jih!

Habsburská monarchie byla napadena ze dvou stran. Franz Josef rozdělil rakouské vojenské síly na dvě armády, severní, která měla odrazit Prušáky a jižní, která se měla vypořádat s Italy. Ti se totiž pustili do války s nečekanou vervou, protože chtěli zpátky svoje Benátsko.

A hned tady, na začátku války, se pravděpodobně rozhodla bitva u Hradce Králové a potažmo celý konflikt. Císař si v podstatě vybíral ze dvou velitelů. První možností byl arcivévoda Albert Fridrich, který několik let sloužil pod legendárním maršálem Radeckým a byl zvyklý velet velkému počtu vojáků. A pak tu byl Ludwig von Benedek, který byl excelentní sborový velitel, ale neměl zkušenosti s řízením gigantického počtu mužů. S čím ale měl zkušenosti, to byli Italové. Bojoval proti nim v minulosti již několikrát.

Logika by tedy velela, aby arcivévoda Albrecht dostal výrazaně početnější Severní armádu a pokusil se odrazit Prušáky, zatímco von Benedek by se svou menší, ale mnohem ovladatelnější armádou na jihu drtil Italy. Jenomže František Josef se rozhodl opačně. Domníval se, že na severní frontě hrozí větší riziko porážky a nehodlal připustit, aby porážka padla na hlavu člena císařské rodiny.

Takže zatímco Albrecht vyrazil na jižní frontu a rozdrtil každou armádu, kterou na něj Italové poslali, nebohý von Benedek dostával na severu výprask pokaždé, kdy se jeho muži střetli s Pruskem.

Okólo Hradce...

Začátkem července hodlal Ludwig von Benedek s Prušáky srovnat skóre u Hradce Králové. Rakušáci dorazili na místo bitvy ještě 2. července v noci a zakopali se na téměř desetikilometrové obranné linii kolem několika vesnic, polí a lesíků. Sto sedmdesát pět tisíc pěšáků, čtyřiadvacet tisíc jezdců a sedm set sedmdesát děl. A jakých děl! Rakousko bylo v té době svou artilérií vyhlášeno. Obecně vzato měl von Benedek na své straně spoustu výhod. Prusko například velice slavně začalo používat nové pušky, které se nabíjely zezadu a tedy rychleji, ale v téhle době byly pořád ještě spolehlivější rakouské muškety, které se ládovaly zepředu a měly pekelný dostřel.

Rakousko mělo tenkrát ale i taktickou a strategickou výhodu postavení, rovněž odpočaté muže… Jenomže nemělo velitele, který by se dokázal flexibilně přizpůsobit situaci a těchto výhod využít. Jako stará páka von Benedek rád velel “ze hřbetu koně”, což je určitě heroické, ale ztratíte tím přehled o většině bojiště.

Bitva začala za rozbřesku a Prušáci byli většinu dopoledne trháni na kusy rakouským dělostřelectvem. Von Benedek ale měl v hlavě pořád zaryté dvacet let omýlané postupy, které v moderním válečnictví už dávno nefungovaly, takže zahájil pěchotní útok směrem na Prušáky, kteří se tak díky svým rychle nabíjeným puškám dostali nablízko do ohromné výhody.

Takových chyb se stalo během bitvy hodně. Třeba skupina rakouských jednotek, která se nechala zatáhnout do bitvy o bezvýznamný lesík a odkryla tak celé jedno křídlo obranné linie, takže se Prusku podařilo dobýt kopec s artilerií a vpadnout Rakousku do zad… Přesto všechno se Rakušáci drželi až do momentu, kdy pruskému veliteli Helmutu von Moltke nepřispěchal na pomoc se třetí armádou korunní princ Vilém II..

Ke cti Ludwiga von Benedek je třeba říct, že včas rozpoznal prohranou bitvu a zahájil ústup, který se mu celkem povedl. Odpoutat bojující jednotky od sebe není jednoduchý úkol. Rakouský ústup byl kryt dělostřeleckou palbou… a řada rakouských dělostřelců své kamarády kryla až do posledního momentu. Když utichla děla, kryla ústup pěchoty jízda, která zabředla do krvavé řežby s pruskými jezdci.

Von Benedek zachránil jádro armády, ale pravděpodobně tady někde prohrál válku. Na druhé straně pole se von Moltke s Vilémem shodli, že jsou příliš oslabeni na to, aby Rakušáky pronásledovali. Všem zúčastněným trvalo několik dní, než jim došlo, jak významná tahle bitva v kontextu války byla.

Cesta ke konci století páry

Prusko-rakouská válka skončila jasným vítězstvím Prušáků, které bylo podepsané v Praze. Rakousko muselo postoupit řadu oblastí jak jim, tak Itálii. Oslabilo ho to natolik, že se do roka přeměnilo na Rakousko-Uhersko. Prušáci naopak získali natolik síly, že se von Bismarckovi jen o pět let později podařilo založit Německé císařství. Podepsáním kusu papíru najednou vznikla největší mocnost v kontinentální Evropě.

A jen o pár desítek let později se obě dvě mocnářství rozpadly na konci 1. světové války, kterou mimochodem na Rakouské straně začal pořád ten samý František Josef I. a na straně Německého císařsví stál už císař Vilém II. se svým starým poradcem, velitelem Helmutem von Moltke.

Podobné články

Doporučujeme

Další články