1. Penisový had (Atretochoana eiselti)

Atretochoaně se také říká penisový had. Není to ani penis schopný samostatného života, ani červ, ani had... Je to čtyřnožec, tetrapod, tedy obratlovec. Dodnes se přesně neví, čím a jak dýchá. Má širokou plochou hlavu, uzavřené nozdry a zvětšená ústa. Atretochoany jsou velmi vzácné. Zatím jsou známy pouze dva dochované exempláře. Znovuobjevena byla před třemi lety v Brazílii.

2. Dutinovka tichomořská (Panopea generosa)

Mlž Panopea generosa už na první pohled nevypadá jako obyčejná škeble. Ochranná schránka je velká cca 20 cm, ale jeho sifon, tedy zvláštní orgán společný prakticky všem měkkýšům, může dosahovat až délky 1 metru! Takto dorostlý jedinec pak může vážit i 7,5 kg. Vyskytuje se na tichomořském pobřeží Severní Ameriky. A je považován za lahůdku: kým jiným než-li Číňany.

3. Penisová ryba (Urechis unicinctus)

Není to ryba, je to mořský kroužkovec (příbuzný žížaly) žijicí na dně v bahně a písku. Vyhledávaná pochoutka pro Číňany, Korejce a zvláště Japonce. Víte, jaký je rozdíl v jídle mezi Číňanem a Japoncem? Číňan, když něco vidí, že se hýbe, se ptá, jak by se to dalo sníst. A Japonec se ptá, jak by se to dalo sníst krásně. Takže jste-li Číňan: vezměte tohle nádherné zvíře, rozřízněte ho zaživa, vyčistěte, nakrájejte na plátky, posolte, pokapte sezamovým olejem a jezte hůlkami. Jste-li Japonec: stejný postup, jen proužky masa ozdobte jedlými květy.

4. Žaludovci (Enteropneusta)

Jejich červovité tělo je rozděleno na žalud (hlava), límec a trup. Ústa se nacházejí mezi límcem a hlavou. Mezi žaberními štěrbinami jsou přepážky. Ve střední části jsou po stranách vchlípeny váčky plnící funkci jater. Popsáno je kolem 70 druhů, někteří jsou velcí jen pár centimetrů, největší z nich měří až 2,5 metru, například Balanoglossus gigas. Jde o velmi málo prozkoumané živočichy žijící v moři až do hloubky 3000 m.

5. Pískovník rybářský (Arenicola marina)

Pískovník rybářský je až 35 cm dlouhý červ. Vyskytuje se v mělkých vodách s písčitým dnem podél celého pobřeží Evropy. Tělo je složeno z mnoha článků, které nemají parapodia, jenom červeně zbarvené keříčkovité žábry, ty jim usnadňují dýchání v kyslíkem chudé vodě chodbiček, které si staví v písku. Pískovník má zadní část těla odlišně utvářenou. Snadno se odlomí a po čase naroste znovu, podobné jako u ještěrky. Rybáři za odlivu pískovníky sbírají a používají je jako návnadu, kterou ryby velmi ochotně berou.

Přítomnost pískovníka při odlivu poznáme podle množství kopečků a trusu, protože pískovníci podobné jako žížaly polykají písek nebo bahno, tráví organické látky v nich obsažené a zbytky vyvrhují. Za 24 hodin zpracuje pískovník asi 40 až 50 g písku, a protože jsou velmi hojní (až 40 na 1 m² mořského dna), převrátí v krátké době tuny písku.

6. Mořská okurka, sumýš (Holothuroidea)

Sumýši žijí ve všech oceánech a vytrvale spásají organickou hmotu. Bahno na mořském dně čistí jako armáda vysavačů. Nasávají velké množství usazenin, odfiltrují z nich organickou hmotu a nechávají za sebou jen čistý písek. Na jednom hektaru korálového útesů může žít až 5 000 sumýšů. Sumýši jsou známí svým zvláštním typem obrany. Pokud se ocitnou v ohrožení predátorem, jsou často schopní vyvrhnout na nepřítele část svých vnitřních orgánů, které útočníka zalepí a někdy i zabijí. Orgány se opět vytvoří. A ano, tak jako u každého divného tvora: milují je Číňané. Sumýše usuší, vařením zprůhlední a pak je používají k zahušťování polévek.

7. Mihule mořská (Petromyzon marinus)

Mihule mořská žije jako parazit na tělech jiných větších ryb a paryb. Svým hrubým jazykem „nastrouhá“ kůží hostitele a potom saje krev a nastrouhané maso. Na své oběti je mihule přisáta velmi dlouho, dokud jeden z nich nezemře, nebo dokud si nenajde jinou oběť. Mihule jistým způsobem, jako kulinářská delikatesa, vstoupily do evropských, resp. anglických dějin: když po požití pokrmu z dušených mihulí zemřel (na následky přejezení nebo udušení) v roce 1135 anglický král Jindřich I., aniž by po sobě zanechal legitimního mužského potomka.

8. Hlavatci (Priapulida)

Hlavatci jsou kmen obsahující pouze 15 žijících druhů. Jsou to mořští draví živočichové, několik centimetrů velcí. Své latinské jméno získali podle antického boha Priapa. A po něm je pojmenován zvláštní stav, kteří by mnozí muži chtěli, ale je bolestivý ‒ dlouhotrvající erekce.

Priapismus je označení pro poměrně vzácný stav přetrvávající bolestivé erekce, obvykle bez předchozích erotických podnětů. Název je odvozen od antické legendy o Priapovi. Priapos byl syn Afrodité a Dionýsa, ohavný a slabomyslný. Žádná z nymf mu nechtěla být po vůli a tak se jednou v noci připlížil ke spící nymfě Lotis, ale ve chvíli, kdy se jí hodlal zmocnit, zahýkal hlasitě osel, Priapos se polekal, v mžiku přišel o erekci, Lotis se vzbudila a dala se na útěk. Bohové Lotis proměnili v leknín, aby ji Priapos už nikdy nemohl nalézt a obtěžovat. A Priapos svou touhu už nikdy neukojil, ač jeho pyj se vzrušením a touhou stále zvětšoval a neochaboval.

9. Vy, my, oni. (Homo sapiens sapiens)

Člověk, přestože má penis, nemusí vždy vypadat jako penis, ale často se jako penis (nahraďte vulgárním výrazem) chová. Někdy v devadesátých letech jsem dělal reportáž z Plesu postižených. Bylo to v Kulturním domě Ládví. Jdu k vchodu a aniž bych měl vstupenku pro zdravé (hendikepovaní zdarma), prošel jsem až do sálu. Raději jsem se vrátil a pořadatelů jsem se zeptal, proč mne pustili zdarma, když nejsem postižený. A jeden z nich mne skvěle utřel: „A ty si myslíš, že lidi jsou postižení jen fyzicky?“ Vždy si na tu scénu vzpomenu, když se chovám jako penis a to je dost často.