Zdroj: guosiyu.myblog.arts.ac.uk Původ tohoto ujetého zvyku, který si udržel popularitu několik století,  není přesně znám. Existuje více teorií o počátcích této morbidní modifikace. Možná za ni může konkubína Daji z doby dynastie Šang (cca 1000 let př. n. l.), která chtěla být pro císaře jedinečnou, proto mu nakukala, že by si všechny ostatní dívky měly povinně svazovat nohy, aby jen ty její zůstaly standardem krásy a elegance. Nebo tato podivná tradice vychází z příběhu o oblíbené kurtizáně císaře Xiao z 5. století, která tančila bosá na plošině s obrazem lotosu. Císař z ní byl úplně paf. Možná proto se znetvořené nohy nazývají lotosovými. Ale neexistuje žádný důkaz, že by císař nechal konkubíně nohy svázat. A do třetice - jiný císař prý požádal jednu ze svých konkubín, aby si svázala chodidla tak, že budou připomínat půlměsíc a zatančila balet - lotosový tanec. Císař byl z jejího výkonu u vytržení a prohlásil, že to připomínalo "klouzání na vrcholu zlatého lotosu". A dámy se začaly předhánět v ovazování chodidel. Z našeho pohledu vypadají zdeformovaná chodidla brutálně a skoro až groteskně. Na čínské muže ale působila neskutečně eroticky. Vznikla dokonce příručka sexu, která obsahovala 48 různých způsobů, jak se se svázanými chodidly mazlit. Zdroj: historicalhoney.com Pokud se mladá žena chtěla dobře provdat, musela už v dětství (většinou mezi 2 a 5 rokem) podstoupit mučivý zákrok, během něhož jí byly nohy zdeformovány. Nejprve se noha namočila do směsi zvířecí krve a bylin – to mělo způsobit její změkčení. Dívce se zastřihly nehty na minimum (jinak by mohly po zmrzačení chodidla zarůst do masa). Prsty pak byly ohnuty směrem dolů a nekompromisně zlomeny.  Z čerstvě zlomených prstů na noze se potom vytvarovalo cosi připomínající kopýtko. Tento patvar se stáhl dohromady až třímetrovými bavlněnými obvazy. Vznikla tak vlastně taková bota na podpatku - bez boty. Zlámané prsty se hojily často i několik let a chůze po nich byla celou dobu nesmírně bolestivá. Nepřidala tomu ani často vznikající infekce. Zdroj: wikimedia.org Těsnost bandáží nedopřávala krvi téměř žádný prostor k proudění, takže jakékoliv poranění prstů bylo pravděpodobně neléčitelné a vedlo k infikování prstů a hnití masa. Kdyby se infekce z prstů rozšířila až do kosti, vedlo by to k jejich změkčení a případně i odpadnutí prstů. Což byla paradoxně výhoda, protože pak mohly být nohy svázány ještě těsněji a noha se jevila ještě prťavější a tím pádem žádoucnější. Dívkám s baculatějšími prsty byly dokonce záměrně vkládány střepy mezi prsty, aby se uměle vyvolala infekce. Mrzačení nohou mělo také ekonomický význam – znamenalo to, že dívka si může dovolit nepracovat na poli, tudíž je její rodina bohatá. Mimo luxusní paláce ženy s lotosovýma nohama žít nemohly. Zdroj: the-incredible-shrinking-man.net Postupem času se z mrzačení nohou stávala skoro móda. V 19. století, kdy mělo lotosová chodidla neuvěřitelná polovina všech žen, se zmrzačení nohou pokládalo za nejlepší investici do dcery.   Fotografka Jo Farrell od roku 2005 fotografuje čínské ženy, u nichž je připomínka tohoto barbarského zvyku ještě až příliš živá, což dokazují především jejich zdeformovaná chodidla, která se před fotoaparátem nestyděly ukázat. Většině z nich je kolem 80 až 90 let.  

Takhle vypadají ony:

   

A takhle jejich chodidla:

Zdroj: blogs.wsj.com Konec této barbarské tradice předznamenalo až 20. století, kdy vlivné ženy začaly napodobovat jiné trendy - západní. Zpočátku se proti ní bouřili hlavně feministky, později kupodivu i čínští nacionalisté. Tradice pro ně, stejně jako pro komunisty, znamenala oslabování národa. Definitivní zákaz deformování chodidel pomocí obvazování vydali čínští komunisté roku 1949. Rodiče si ale nedali říct a mrzačili své dcery dál. Tento bizarní fenomén tak přežil až do 21. století. Dnes je snad už tato tradice mrtvá úplně. V roce 1998 se nadobro zavřela brána poslední továrny, kde se vyráběly pidi boty pro zpřelámané nohy. Zdroj: www.national-geographic.cz a Wikipedia