Zlomený prezident Emil Hácha: Při jednání s nacisty prodělal infarkt a musel čekat, než se Hitler dokouká na film – G.cz
Vyhledávání

Zlomený prezident Emil Hácha: Při jednání s nacisty prodělal infarkt a musel čekat, než se Hitler dokouká na film

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Před 75 lety zemřel v pankrácké vězeňské nemocnici zlomený československý prezident Emil Hácha, kterému v roce 1938 Edvard Beneš a „Spojenci“ hodili na ramena trosky našeho státu. Je označován za kolaboranta a zrádce, ale i za prezidenta lidskosti. Pravda ovšem stojí někde mezi oběma pohledy. Když po atentátu na Reinharda Heydricha setrval ve funkci a operaci odsoudil, vyjádřil tím určitým způsobem odevzdanost a pronacistickou loajalitu. V prvních letech ve funkci prezidenta však svými intervencemi proti okupačnímu režimu zachránil mnoho lidských životů.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 27.6.2020, 09:57

Těžký život Emila Háchy

Jak se může z erudovaného právníka a uznávaného vzdělance stát během několika málo let zlomený muž a jedna z nejkontroverznějších postav historie malého státu v srdci Evropy? O tom je život československého prezidenta Emila Háchy, který se svými rozhodnutími v situaci, jakou nikdo před ním nezažil, navždy znechutil půlce národa. Historie se ale nedá hodnotit podle dvou stran mince – nemusí být jen dobrá nebo jen špatná. Skutečnou překážkou v náhledu na historické události je navíc i vnímání historie a její kontinuity z dnešní perspektivy.

Emil Hácha se narodil 12. července roku 1872 v Trhových Svinech na jihu Čech. Úředničinu, které se po zbytek života věnoval, měl pravděpodobně v krvi, jeho otec byl totiž berním úředníkem. Emil Hácha absolvoval gymnázium v nedalekých Českých Budějovicích, načež v roce 1895 promoval na Univerzitě Karlově v Praze. Ve svých třiceti letech se oženil s Marií Klausovou - právu se v té době věnoval na Českém místodržitelství, což byl tehdy nejvyšší orgán státní správy na českém území.

V oblasti práva se jednalo o opravdu zkušenou a uznávanou osobu. Nejen, že v letech 1916 až 1918 působil jako dvorní rada u Správního soudního dvoru ve Vídni, ale po skončení první světové války se stal také členem Nejvyššího správního soudu, který mimo jiné pomáhal založit. Docentem se stal v roce 1920, kdy obhájil na Právnické fakultě Univerzity Karlovy svou habilitační práci. Prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem byl jmenován druhým prezidentem Nejvyššího správního soudu, zároveň byl také členem legislativní rady vlády, České akademie, České učené společnosti a haagského rozhodčího soudu.

Zlomový rok 1938

Osudovým rokem se Háchovi stal rok 1938, kdy bylo nacistické Německo na vzestupu a osnovalo svůj Blitzkrieg, z čehož se následně vyklubala šest let trvající druhá světová válka. Hácha v té době nezažíval šťastné období - dcera se rozváděla a jeho žena Marie toho roku zemřela. Na zlomeného Háchu hodil trosky Československa Edvard Beneš, který se „pohodlně“ odebral do exilu, stejně tak spojenci skrze mnichovskou dohodu.

„Je mi 66 let, připravoval jsem se na odpočinek. Místo toho mám být prezidentem republiky v těžkých dobách, v nichž se neví dnes, co může být zítra. Je to velká oběť, ale přinesu ji, je-li to nutné v zájmu národa a státu,“ řekl Emil Hácha v reakci na své zvolení.

Známá je skutečnost, že se Emil Hácha stát prezidentem nechtěl – funkci sice 30. listopadu roku 1938 přijal, ovšem na silný nátlak svého okolí. Hácha sám sebe označoval jen jako „místodržícího“, který na těžké dva roky zastane funkci prezidenta v zemi, která byla zrovna „prodána“ spojenci a oloupena o pohraničí sousedním státem.

Jednání v Berlíně

14. března roku 1939 byl pozván do Berlína, kde měl „jednat“ s představiteli Německé říše, přestože nikomu z nich na Háchově názoru v podstatě nezáleželo. Hácha do Berlína dorazil večer, kde následně musel čekat do 1:30 ráno následujícího dne, než se Hitler dokouká na film. Jednalo se o různé praktiky ovlivňující psychické rozpoložení Emila Háchy, které byly úmyslně využívány k tomu, aby německá strana dosáhla na jednání svého – tedy obsazení Česko-Slovenska. Hácha neměl šanci dosáhnout rozumného výsledku, na výběr dostal od Hitlera dvě možnosti. Buďto podrobí české země Německé říši ve formě Protektorátu nebo může očekávat vojenskou invazi a následnou válku, která vzhledem k tehdejšímu poměru vojenských sil bude mít jediný výsledek.

Pro Háchu se jednalo o bezvýchodnou situaci, přesto vzdoroval. Po tříhodinovém jednání ve 4:00 ráno začal Háchovi hrozit i Hermann Göring, který přednesl svůj plán o bombardování Prahy a vymazání českých zemí z mapy. V tu chvíli již šestašedesátiletý Hácha neunesl tlak a utrpěl infarkt. Po nutné lékařské pomoci nakonec dokument o vzniku Protektorátu podepsal. Nacistická masírka však pokračovala, Háchův návrat do Prahy byl úmyslně zpožděn, aby do hlavního města dorazil nejprve Adolf Hitler.

Odpor i loajalita

V prvním roce se Emil Hácha snažil nacistickému Německu různými cestami vzdorovat. Nesouhlasil s germanizací, v říjnu roku 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu téhož roku bojoval za propuštění vysokoškolských studentů, zatčených při nepokojích na pohřbu studenta Jana Opletala. Veškeré prezidentovy snahy byly definitivně zlomeny po atentátu na Reinharda Heydricha v květnu roku 1942. Tehdy by byla pravděpodobně nejlepším řešením rezignace, ke které však nedošlo, a Hácha se dostal pod enormní tlak nacistů a českých kolaborantů. Od té chvíle byl nacisty již kompletně ovládán. Atentát i činnost Benešovy exilové vlády odsoudil, navíc přijal ke svým sedmdesátým narozeninám od Adolfa Hitlera osobní dar v podobě luxusního automobilu značky Mercedes.

V tomto období by se dalo Háchovo chování jednoznačně označit za kolaborantské, ovšem s přihlédnutím k tomu, že byl v posledních třech letech vystaven tak obrovskému tlaku a manipulaci, že byl duševně i fyzicky totálně zlomen, bez síly a energie. Jednalo se o zlomení osobnosti v takovém rozsahu, že často údajně přemýšlel i hovořil o sebevraždě.

Krátce po skončení války byl Emil Hácha 13. května roku 1945 na příkaz komunisty Václava Noska zatčen na zámku v Lánech a přesunut do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde měl čekat na soud, jenž by posoudil jeho kolaborantskou činnost a rozsáhlost provinění. K tomu nakonec nedošlo, jelikož Emil Hácha v pankrácké vězeňské nemocnici 27. června zemřel. Pohřben byl s vyloučením veřejnosti na Vinohradském hřbitově, přičemž k označení hrobu došlo až padesát let po jeho smrti.

Komunistická dikce

Pohledů a názorů na Emila Háchu existuje několik, v obecném měřítku se však dělí na dva hlavní proudy. Skupina kritiků považuje Háchu za kolaboranta, který se (ačkoli možná z donucení) po atentátu na Heydricha postavil za zájmy Třetí říše. Skupina jeho zastánců zase argumentuje faktem, že se první roky ve funkci angažoval ve prospěch našich občanů, a díky intervencím, které podnikal, zachránil životy mnoha lidí, zejména studentů zatčených při nepokojích na pohřbu Jana Opletala. Zmíněný kritický pohled byl významně posílen v období let 19481989, kdy komunistická dikce rázně označila Háchu za zrádce a kolaboranta, načež toto stanovisko důrazně prosazovala. Smířlivější pohledy na život Emila Háchy se objevily až po sametové revoluci v roce 1989.

Ze dna na vrchol a zase zpátky

Život Emila Háchy tedy zachycuje život muže, který byl nejprve obyčejným jihočeským mladíkem, následně úspěšným právníkem, vlastencem, nejvyšším soudcem první republiky a uznávanou apolitickou osobností, až se nakonec na nátlak okolí stal prezidentem, nejvyšším ústavním činitelem, v té nejhorší možné době v celé historii naší země. V nitru však nedosáhl žádného kariérního vrcholu, naopak se cítil duševně zlomený. Jeho život mapuje vzestup i pád osobnosti, která šla ruku v ruce se vzestupem a pádem naší země. Od té doby je Emil Hácha pro část občanů zbabělým kolaborantem, k čemuž silně přispěla mentalita ovlivněná komunistickým režimem, který svědomitě označoval Emila Háchu za zrádce, pro někoho zase prezidentem lidskosti. Pochopitelně v očích mnohých z nás je snadné hodnotit fotbalové utkání, výsledek voleb nebo právě život Emila Háchy z hospody od piva - všichni vědí, jak správně by se zachovali oni. Ve skutečnosti je ale nesmírně těžké situaci měřit dnešním metrem, stejně tak se pokoušet vidět ji očima Háchy – do takové situace se vžít jednoduše nemůžeme a snad už nikdy v budoucnu ani nebudeme muset.

Podobné články

Doporučujeme

Další články