Otto von Bismarck, jeden z nejvýznamnějších politiků evropské historie, se narodil před 208 lety. Právě díky němu získalo Německo podobu evropské mocnosti, která v následujícím století zanechala nejzřetelnější otisk. Spojil dohromady Němce a svou nekompromisní a přímočarou politikou vytáhl zemi na výsluní, čímž zastínil konkurující Francii a Rakousko. Nevědomky ale také připravil půdu pro vzestup diktátora Adolfa Hitlera.
Margaret Thatcher Německa
Otto von Bismarck je hrdinou pro všechny Němce, nejen pro Adolfa Hitlera a další zastánce nacismu, stál totiž za sjednocením Německa, podobně jako T.G. Masaryk za vznikem Československa. To však neznamená, že se snad Bismarck Masarykovi jakkoli podobal. Zatímco prezident osvoboditel byl demokratem-filosofem, Bismarck sjednotil Německo za pomoci krve a železa, jak sám proklamoval ve svém známém proslovu. Demokracie za Masaryka a demokracie za Bismarcka jsou dva naprosto odlišné světy. Přesto je Bismarck jedním z nejuznávanějších evropských politiků, kterému se těžko může kdokoli ze současné politické nabídky vyrovnat – nebyl politikem prázdných slov, a ještě prázdnějších činů, svými opatřeními zřejmě oddálil začátek nevyhnutelné první světové války o pár desítek let. Nekompromisním jednáním a tvrdými činy bez prázdných floskulí se mu mohla přiblížit leda Železná lady Margaret Thatcher, proto se můžeme ve spojitosti s Bismarckem často setkat s novodobou přezdívkou „Železný kancléř“.
Bismarck se sice narodil 1. dubna roku 1815, což však neznamená, že by byla jeho v budoucnu prosazovaná politika vtipem, jako tomu je třeba v případě amerického prezidenta Donalda Trumpa. Jeho cesta vedla skrze státní aparát, vystudovaný právník Bismarck se totiž stal v letech 1836 až 1839 státním úředníkem a deset let nato už byl členem zemského sněmu. V letech 1851–1859 zastupoval ve Spolkovém sněmu Prusko, kde tvrdě prosazoval svůj nesouhlas s vůdčí pozicí Rakouska v Německém spolku. Bismarckova politická kariéra strmě stoupala, stal se pruským ministerským předsedou a prosadil kontroverzní reformu armády. Poté, co díky Bismarckově přičinění zvítězilo Prusko v prusko-rakouské válce, rozpustil v roce 1867 Německý spolek a založil Severoněmecký spolek, který ze hry vyřadil poražené Rakousko.
Železo a krev
V roce 1870 se po Rakušanech dostal Severoněmecký spolek do sváru také s Francouzi. Bismarck mobilizoval pruskou armádu, která poté na cestě za vítězstvím několik měsíců obléhala Paříž. Francie následně kapitulovala a podepsala mírovou smlouvu, díky níž Německo anektovalo část Lotrinska a Alsasko. Tak se stalo, že bylo 18. ledna roku 1871 ve Versailles založeno Německé císařství. Císařem se stal pruský král Vilém I. a historicky prvním německým kancléřem právě Otto von Bismarck. Bismarck se s politikařením na postu kancléře příliš nemazal. Nedlouho po vzniku Německého císařství byl na Bismarcka spáchán neúspěšný atentát jedním mladým katolíkem. Na to kancléř nekompromisně odpověděl legislativním omezením katolické církve, čímž zahájil takzvaný Kulturkampf, tedy kulturní boj mezi německým státem (Bismarckem) a katolíky papežem Piusem IX. Akce vyžaduje reakci – a tím se Bismarck v politice řídil. Důkazem svérázné politiky je i jeho prohlášení, ve kterém sdělil, že Německo sjednotí za pomoci krve a železa. Bismarckovu proslovu o krvi a železu se vyrovnal snad jen mobilizující proslov Winstona Churchilla o krvi, potu a slzách. Výstupy premiéra Babiše v době morální krize typu „Nebuďte slušnej, řekněte, kdo vám to řek, jméno!“ jsou oproti proslovům státníků Bismarcka a Churchilla opravdu úsměvné.
Německé císařství bylo de facto pod neomezenou vládou Bismarcka, císař Vilém I. vládl zemi jen na oko. Bismarck se samozřejmě nemohl odcizovat svou politikou lidu, a proto v roce 1881 zavedl nový systém sociálního i nemocenského pojištění. Tento systém byl v Evropě novinkou a stal se vzorovou předlohou pro další země. Bismarck tímto způsobem ale určitě nekonal z dobré vůle, chtěl tím pouze odtrhnout elektorát od sociální demokracie a dokončit tak její eliminaci. „Má myšlenka si za cíl klade získat pracující třídu. Lze dokonce říci – uplatit ji státem,“ řekl Bismarck. Získal si tedy náklonnost pracujícího lidu a zároveň nastartoval ekonomický růst Německa, který vydržel až do počátku první světové války.
Svým taháním za šňůrky Bismarck v podstatě držel Evropu na uzdě, jeho zahraniční politika stála primárně na rovnováze velmocí. Bismarckovi se vše dařilo do roku 1888, kdy císař Vilém I. zemřel a na trůn nastoupil Vilém II. Ten se už od kancléře nenechal vodit za ručičku a nakonec ho donutil i k rezignaci. Bismarck se po odstoupení odebral z veřejného života do ústraní, kde sepsal paměti a hojně kritizoval tehdejší politické dění. Krátce před svou smrtí v roce 1898 například varoval Německo před „pokusy o ofenzivní politiku, která by nemusela přinést nic dobrého“. Historie mu dala za pravdu propuknuvší první světovou válkou v roce 1914.
Hitlerova loď přinesla „druhého“ Bismarcka
Není náhodou, že se v Bismarckově přímočaré politice zhlédl i budoucí kancléř Německé říše, Adolf Hitler. Vděčil mu totiž za sjednocené Německo, jehož vlády se mohl ve 30. letech minulého století chopit a odstartovat tím další celosvětový konflikt. Ačkoli na cestě k nejvyšší politické pozici vykonali pár podobných kroků (zejména ve smyslu likvidace politické konkurence), nelze je samozřejmě střízlivě srovnávat. Hitler však svou pomyslnou „poctu“ vyjádřil skrze název nově zbudované bitevní lodi, která měla ovládnout moře a přispět k nacistickému vítězství v druhé světové válce. Jednalo se o jednu z největších a nejmocnějších bitevních lodí na světě. Měřila 250 metrů a její posádka se skládala až ze dvou tisíc námořníků, kteří museli mimo jiné obsluhovat přes šedesát děl. Tento masivní kolos a „znovuzrozený Bismarck“, jenž měl ovládnout světový oceán – podobně jako ovládl „první“ Bismarck evropskou politiku v 19. století – byl sprovozen ze světa 27. května roku 1941.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
