Lubomír Zaorálek má ČSSD dovést k vítězství ve volbách. K tomu už nepomůže snad ani zázrak.

Zdroj: Profimedia.cz

Když ministr zahraničí Lubomír Zaorálek vystřídal na pozici volebního lídra ČSSD premiéra Bohuslava Sobotku, slibovali si od toho sociální demokraté zisk co největší voličské přízně. Ten se ale bohužel nedostavuje. Naopak Zaorálek čelí kritice, že jako muž č. 1 na kandidátkách sociální demokracie sice slibuje první poslední, ale vzhledem k tomu, že většinu toho měl možnost zařídit za čtyři roky ve vládě, mu to nikdo příliš nevěří.

Jan Palička 17.8.2017, 07:19

Česká strana sociálně demokratická si v předchozích měsících prošla nelehkým obdobím. Vládní krize a vleklé spory s koaličním partnerem, předsedou hnutí ANO Andrejem Babišem, vyvrcholily reorganizací stranických špiček. Předseda Bohuslav Sobotka rezignoval na svou funkci, vzdal se i postu volebního lídra v nadcházejících sněmovních volbách a zůstal jen premiérem. V čele strany ho prozatímně vystřídal ministr vnitra Milan Chovanec a do čela volebních kandidátek se postavil ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.

profimedia-0337725423.jpg

Lubomír Zaorálek má ČSSD dovést k vítězství ve volbách. K tomu už nepomůže snad ani zázrak. (Foto: Profimedia.cz)

Od restrukturalizace vedení si sociální demokraté slibovali hlavně zastavení rapidního poklesu volebních preferencí a získání opětovné přízně voličů. Zatímco prvního bodu očekávání se jim víceméně podařilo dosáhnout, druhý bod je v nedohlednu. Preference v průzkumech sice přestaly padat, ale přimět voliče, aby jich alespoň 15 % projevilo ochotu volit ČSSD, se novému lídrovi Zaorálkovi nedaří. Naopak podle mnoha Čechů je Zaorálek nedůvěryhodný, a spíše než aby působil jako lídr, budí dojem chronické slibotechny.

Zaorálek chodí mezi lidi a natáčí videa, do toho vyhlašuje válku levné práci, slibuje rapidní růst minimální mzdy a pochopitelně se vymezuje i vůči Babišovi. Nedostatek snahy mu tedy rozhodně vytknout nejde. Problém tkví v tom, že Zaorálkovi jeho snahu nikdo příliš nevěří. Na videích mezi lidmi působí toporně a často je na něm vidět, že se nepříliš vydařeně snaží kopírovat Babišovu lidovost – a to se mu moc nedaří. Co se předvolebních slibů týče, nejčastější oprávněná výtka, která na Zaorálkovu adresu kdyco byl ve vládě. Ostatně jakou lepší příležitost by k tomu mohl mít?

zao.jpg

Před volbami vyhlašuje Zaorálek válku levné práci. Proč to neudělal během čtyř let svého působení ve vládě, možná neví ani on sám. (Foto: facebook.com)

ČSSD může namítat, že kupříkladu sliby o zvyšování minimální mzdy v uplynulém období dodržela a k jejímu zvýšení během působení ministryně práce a sociálních věcí Marksové skutečně došlo. Zde je ale nutno upozornit na to, že z čistě ekonomického hlediska jsou Zaorálkovy sliby o zvýšení minimální mzdy na 16 tisíc korun měsíčně spolu s líbivými moderními sliby na podporu moderních technologií, digitalizace a robotizace výrobních procesů cestou do pekel. Jestliže by si zaměstnavatel měl vybrat, zda má za jednoho zaměstnance platit o 5 tisíc více než nyní plus povinné odvody na pojistném, nebo zda má – pokud je to možné – investovat do automatizace či robotizace dané pracovní pozice, byl by sám proti sobě, kdyby zvolil první variantu.

Problém u vládní strany, která usiluje o znovuzvolení a slibuje, že bude dělat věci jinak a lépe, je ten, že tím jedním dechem přiznává, že si v uplynulém období nevedla nejlépe. Stejně tak pokud se daná strana vymezuje proti jiné straně, s níž byla 4 roky koaličním partnerem a pomáhala jí prohlasovat její zákonné návrhy, je něco špatně. Zde je pak velmi křehká hranice mezi tím, zda to voliči budou vnímat jako sebereflexi a poučení se z vlastních chyb, nebo jako o zoufalou snahu udržet se u koryt a opít voliče rohlíkem. To platí pro všechny strany v této pozici, ČSSD nevyjímaje. A sociálním demokratům se momentálně podařilo dosáhnout spíše druhého efektu.