Vánoční poselství Recepa Erdogana: Tanky pro Libyi a elektroauta pro všechny – G.cz
Vyhledávání

Vánoční poselství Recepa Erdogana: Tanky pro Libyi a elektroauta pro všechny

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se tento týden dostal na titulní strany světových médií, a to hned dvakrát. Oznámil, že Turecko chystá svůj vlastní elektromobil, což je zpráva podivná, ale nijak zvlášť znepokojující. Ještě předtím ale světu sdělil, že posílá své vojsko do Libye. A to už trochu znepokojující je.

Jan Studnička
Jan Studnička 28.12.2019, 10:58

A hrdina v nedohlednu

Budiž vám odpuštěno, že nejste se situací v Libyi obeznámeni tak, jak byste možná chtěli, už několik let je to totiž jeden velký binec. Ale ve zkratce: poté, co rozzuřený dav o Arabském jaru penetroval bajonetem Kaddáfího anus (doslova) se země zmítá ve zmatku. Před pár lety se situace na chvíli trochu utišila organizováním voleb a byla pod vládou Všeobecného národního kongresu.

Klid ale moc dlouho netrval a Lybie je tak už pět let ve stavu trvalé občanské války. Pro zjednodušení si můžeme říct, že jsou tam dva velcí hráči. Na obě strany je samozřejmě uvaleno zbrojní embargo OSN, takže by žádná neměla dostávat vojenské vybavení ze zahraničí, ale, jak už to tak s OSN často bývá, tohle je oficiální stav.

Prvním hráčem je Lybijská národní armáda pod velením generála Chalífa Haftara. Haftar už pár měsíců dřepí na předměstí Tripolisu a neodvažuje se k finálnímu úderu, protože by dost dobře mohl prohrát, přestože se těší podpoře Rusů. Rusko samozřejmě nepodporuje LNA oficiálně; pod Haftarem údajně bojují „ruští žoldáci“, což reálně znamená speciální jednotky vycvičené v pilotování letadel a obsluhování vojenské techniky.

Druhým hlavním hráčem je Vláda národní jednoty, GNA, ta se skládá ze sedmnácti ministrů pod premiérem Fajizem as-Sarradžem. GNA je oficiálně uznaná Spojenými národy a možná si vzpomenete, že v lednu byl as-Sarradž navštívit i Andreje Babiše, který mu třásl pravicí a ujišťoval ho, že Česko jeho legitimní vládu podporuje.

A právě Vládě národní jednoty posílá Erdogan vojáky na pomoc. Otázka samozřejmě zní: Proč? Pokud se domníváte, že čistě z dobroty srdce, pravděpodobně jste žili posledních deset let někde v lese. Turecký prezident je nemilosrdný hráč domácí i mezinárodní politiky a tenhle jeho krok někam musí směřovat. Jenže nikdo neví kam.

Erdogan jako mezinárodní hráč

Erdogan začínal jako starosta Istanbulu v devadesátkách, pak chvíli seděl za čtení muslimské básně na veřejnosti, potom vyhrál volby, premiéroval přes deset let a od roku 2014 je prezidentem Turecké republiky. Za tu dobu stihnul přeměnit Turecko ze sekulární zastupitelské demokracie na prezidentskou skorototalitu. Všechny kroky, které byste mohli čekat od nastupujícího diktátora, už byly provedeny. Prořezaly se soudy, zasahovalo se do ústavy, dokonce si prezident postavil ohromný palác a zařídil si, že může držet post hlavy státu až do roku 2029.

Pravé terno ale udělal tři roky zpět při nepovedeném armádním pokusu o puč. Turecká armáda má dlouhou a hrdou tradici toho, že tvrdým a brutálním způsobem drží v zemi Ataturkovy sekulární principy a až do roku 2016 měly armádní převraty vždycky úspěch u turecké veřejnosti. Tentokrát ale ne. Erdogan přes facetime oslovil celou zemi, aby nedala svého prezidenta a civilisté se na ulicích pustili do boje s ozbrojenými složkami. Převrat selhal a prezident začal úřadovat pořádně.

Zatklo se přes sto tisíc novinářů, bloggerů, názorových oponentů a armádních důstojníků a desítky tisíc z nich jsou stále v base. Erdogan rychle využil své raketově nabyté popularity a těsně vyhrál referendum, které svěřilo ještě více práv do jeho rukou.

To nás přivádí k současnosti. Erdogan se svou neomezenou mocí nařídil před pár měsíci vpád do Sýrie. Jako oficiální důvod uvedl zajištění „bezpečné zóny“, která bude oddělovat Turecké hranice a území, které si Kurdové v Sýrii těžce vybojovali na Islámském státu. Zatím to ale vypadá jako regulérní válka s Kurdy, kteří mu ostatně v samotném Turecko způsobují politicky nemalé problémy.

Rusové mají v Sýrii jednotky od své intervence do země před čtyřmi lety a ty teď pomáhají Turkům bránit dobytá území, USA zase nechtělo s celou situací mít nic společného, takže americký prezident Donald Trump nechal své kurdské spojence na holičkách a bleskově stáhl americkou armádu, což mělo za následek mimochodem i to, že stovky bojovníků ISIS uteklo z internačních táborů zpátky do pouště. Trump to tenkrát slavně obhajoval tím, že „jim přece Kurdové taky v Normandii nepomohli“.

A když se nehodlá Erdoganovým rozpínavým tendencím postavit Amerika, Evropa neudělá už vůbec nic, protože turecký prezident drží Unii u hlavy odjištěnou zbraň. To jsou samozřejmě miliony běženců, které hrozí vypustit do Evropy.

Zpátky do Lybie

Co tedy může turecký diktátor získat tím, že se zapojí do konfliktu v Lybii? Někteří analytici tvrdí, že GNA má největší šance na výhru v zemi a Erdogan potřebuje kamaráda v regionu, protože poulární zrovna není. Zároveň hraje nebezpečnou hru tím, že se staví proti ruským, byť neoficiálním, ale stejně ruským jednotkám. Je ale docela dobře možné, že tvrdý politik jako je on, hodlá využít Lybii ve svých jednáních s Putinem o dalších osudech Sýrie. A v neposlední řadě má turecký prezident ideologicky blízko k libyjskému premiérovi as-Sarrádžovi. Ten je stejně jako Erdogan silně promuslimský a jakékoliv sekulární principy se mu příčí.

V souvislosti se zdánlivě nevýraznou zprávou o tom, že Turecko rozjíždí výrobu vlastních elektromobilů, které mají podpořit tureckou ekonomiku, to vypadá, že Erdogan hraje na longrun. Určitě nehodlá svůj post opustit v roce 2029 a západ by ho měl sledovat bedlivě, protože tahle hra na fanatičtějšího Ataturka může přinést těžkosti komukoli.

Podobné články

Doporučujeme

Další články
Zavřít reklamu