Konference COP23, na které měly země světa konkretizovat, jak budou naplňovat cíle stanovené Pařížskou dohodou, dopadla na katastrofická očekávání poměrně dobře. Bohaté země, hlavní zdroj environmentální degradace, slíbily větší pomoc těm rozvojovým, které společně s Čínou přistoupily na jednotné standardy počítání emisí. Nicméně i při takovém nejlepším scénáři a nerealistickém plnění všech cílů jsme na cestě k oteplení o minimálně 3°C, daleko od plánovaných 1,5.

Tady někdo zlobil?!

Nejde asi moc tak o celkové oteplování či skleníkové plyny, to alespoň dokážeme měřit a vymyslet, jak by se s tím dalo bojovat. Mnohem strašidelnější jsou další věci, které biosféře děláme a nevíme jaké mají dopady, nevíme vůbec, že jsou špatné anebo vůbec nevíme, že dějí. Narušení biodiverzity anebo proudění v oceánech či v atmosféře můžeme k depresivnímu seznamu přihodit. Ten seznam se ale bohužel nedostal do rukou Mikuláše a čert si lidstvo v prosinci do pekla neodnes.

Problém nových technologií je, že je můžeme možná omezit, ale nemůžeme je odvynalézt. Pokud najednou vynalezneme něco nového, co zničit život (jako to bylo s nukleárními zbraněmi), tak nám to zůstane. Jen těžko si také můžeme představit, jaké nové technologie přijdou a už vůbec jak naruší celou společnost. Naše existence na planetě je absolutně provázaná a křehká. Neumíme zatím zodpovědně používat ani triviální nástroje jako je auto, tak jak chceme udržet třeba nové biochemické vynálezy?

Aby toho nebylo málo, jsou zde ještě hrozby, které jsme nevytvořili my. Asteroidy, komety a vlastně cokoliv ve vesmíru, o čem nevíme a stejně tak supervulkán, zemětřesení nebo další přírodní katastrofy. Podobné události na planetě vedly už k pěti masivním vymřením. Debata o hrozbách a jejich řešení je detailní, vědecká a naprosto mimo smýšlení regulérních pracujících lidí – tady by nepomohla ani koláž od Vaina.

Má to vůbec cenu?

Nedávno v ČRo Plus řekl nejmenovaný historik, že historii začne člověk chápat až po třicítce, jelikož si začne uvědomovat svou smrtelnost. Pokud takový moment přichází v jednotlivých životech lidí, je dobré se ptát, jestli přijde i pro lidstvo jako takové. Dokážeme se vypořádat jako živočisný druh s tím, že jsme smrtelní? Že jsme již byli na řadě ve snaze přinést vesmíru něco přínosného, ale teď je čas dát šanci někomu druhému? A byla by to vůbec tragédie, kdybychom z planety Země vymizeli?

Naštěstí se takovými otázkami v roce 2019 zabývat nemusíte! Než bychom přišli na odpověď, tak už na Zemi bude zhasnuto. Je biologicky nemožné vybudovat v lidech sdílené kolektivní vědomí, abychom se dokázali chovat adekvátně. Podle profesora Robina Dunbara za život můžeme udržet jen 4.1 intenzivních vztahů. Stojí to čas a mentální kapacitu, což nejsou věci, kterých by moderní společnost měla nadbytek. Průměrně můžeme prý dobře znát jen 50 lidí. Politické přemyšlení je zatím omezeno na čtyřletý rámec volebních mandátů a je vlastně překvapivé, že někteří lidé jsou schopni vůbec vidět dál než do dne výplaty.

Jsou tedy dvě možnosti. Buď dosáhneme singularity, která je defacto propojením umělé inteligence a technologií v jedno s lidským mozkem a tělem, což dramaticky povznese naše vnímání, myšlení a chování nad současné omezení vyplývající z miliony let dlouhé evoluce. Nebo to nedáme, ale život na planetě přetrvá a jiné živočišné druhy budou schopnější a inteligentnější. V roce 2019 se asi ještě nedozvíme, jestli a jak komická snaha lidí na Zemi skončí. Že se to stane v tomto století je už ale pravděpodobné.

Novoroční předsevzetí

Mohli bychom si přát, abychom si jako lidé uvědomili, že nemůžeme brát ohled jen sami sebe, na svůj národ, kulturu, identitu, rasu a ani živočišný druh, ale na celý ekosystém. To si ale rovnou můžeme přát, aby se Andrej Babiš přestal opíjet mocí, Zeman Becherem a aby se Trump naučil číst. Ale nebuďme naivní. A to je asi to nejlepší předsevzetí pro rok 2019; nebýt naivní a myslet si, že jsme jako lidi na planetě nepostradatelní.

Tak se rozveselte a aspoň se podívejte, jaké filmy v tom roce 2019 budo udávat v kinech.