Paradni predsudek, ktereho jsem se rychle zbavil, zni: “Pho je tradicni vietnamske jidlo”. A pritom se doctete, ze pho vynalezli teprve zacatkem 20. stoleti kdesi jihovychodne od Hanoje. Predtim ho tu nikdo nejedl, takze jakapak tradice?

Zakladni otazka ovsem zni, jak mohli Vietnamci predtim bez pho vubec zit. Na prvni pohled to vypada banalne - na stul vam prinesou misku silneho hoveziho nebo kureciho vyvaru s nudlemi a s kousky masa. Jenze tim to teprve zacina.

Prvni fazi je individualni dochuceni. Ocet s nalozenym cesnekem, chili papricky, slana rybi omacka nebo rybi pasta (najdriv vam smrdi, pozdeji vam skvele voni), vymackana limetka, osmazena cibulka, to vsechno mate na stole pekne pri ruce. Pridavate, na co mate chut a postupne si tak vytvarite zcela originalni chutovou kreaci, ktera existuje jen jedna nejen v cele Hanoji, ale urcite i v celem lidstvu znamem vesmiru.

Druha faze je velky talir zeleniny. Osobne poznam jen listy ledoveho salatu, sojove klicky, nakrouhane zeli, matu a bazalku, ale mnohem vic je toho, co nepoznam. Vsechno tohle zelene si postupne trhate, hazite do misky s horkou polevkou, jidelnimi tycinkami potapite pod hladinu a omocene v lahodne slanem nalevu jite. Vysledkem je chutovy orgasmus. Jinak se to popsat neda.

Treti a nejzajimavejsi faze je hledani nejlepsi polevky pho v celem Vietnamu. Uz z tehle vety je vam jiste jasne, ze je to neco proustovsky nekonecneho a v principu nemozneho. U kazdeho stanku je polevka jina. Nekde ji maji slanejsi, jinde kyselejsi, jeste jinde palivejsi. Nekde v ni plavou velke kusy hoveziho, jinde nudlicky kurete, jeste jinde dokonce mohutne hroudy poctiveho veproveho ovaroveho kolene. Uz jsem ochutnal pho s osmazenymi krutonky z testa, s rybimi karbanatky, s prusvitnymi platky uzeneho masa, s malymi krevetkami…

Pho je proste neuzavrena mnozina, na ktere je krasna prave ta neukoncenost, nedefinovatelnost a imanentni ruznorodost. Pho je jako zeny – cely zivot se vrhame od jedne ke druhe a naivne hledame, v cem je ktera jina. Filozof by rekl, ze hledame esenci zenstvi, nebo v pripade Vietnamu esenci pho. Kdyby tim filozofem byl Immanuel Kant, poucil by nas, ze esence je vzdy nutne jen naziraci formou, ktera je sama o sobe lidskemu poznani nepristupna. Ale to uz jsou tak trochu mudrlantske intelektualni kecy.

Pri hledani nejlepsi polevky pho jsem si vzpomnel na jeden svuj davny zazitek. Asi pred ctvrt stoletim jsem v nepalskem Kathmandu v extazi pobihal od obchodu k obchodu a od stanku ke stanku a vybiral nejkrasnejsi sosku Buddhy. Meli jich tam stovky, tisice, miliony a ja se stale nemohl rozhodnout. Tohohle? Nebo tamhletoho? Nebo snad zabehnout do ctvrti Thamel?

Po par hodinach sileni mi doslo, ze vsechny ty sosky jsou krasne a ve skutecnosti mne po Kathmandu honi jen moje chamtive vedomi. Iluze ruznosti mi zatemnila vnitrni zrak. A pritom existuje vzdy jen jedna jedina krasna soska – ta, na kterou se prave divate. Stejne tak existuje jen ta zena, se kterou se prave milujete a jen ta polevka pho, kterou prave jite. Vse ostatni je Maja, iluze.

Tedy az na papricky – pokud to s nimi v pho prezenete, palcive vas vrati do vietnamske reality. Funguje to jako uder zenovou holi do zad.

Předchozí díl si můžete přečíst TADY.