Rozhovor s dítětem disentu Martinem Bendou: Mohl být filmovou hvězdou, ale komunisté mu to zmařili – G.cz
Vyhledávání

Rozhovor s dítětem disentu Martinem Bendou: Mohl být filmovou hvězdou, ale komunisté mu to zmařili

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

Již zítra si připomeneme 30. výročí sametové revoluce a také pád komunistického režimu. Pro mladou generaci je doba „před sametem“ už hlubokou historií a některá vyprávění se jim zdají být pomalu neuvěřitelná. Přečtěte si rozhovor s Martinem Bendou, synem známého disidenta a bojovníka za svobodu Václava Bendy, ve kterém vzpomíná mimo jiné na to, jaké to bylo žít s nálepkou syna podvratného živlu.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 16.11.2019, 07:34

Martin Benda je jedním ze 6 dětí českého politika Václava Bendy. Rodina Bendova patřila mezi aktivní disidenty. Právě aktivity jeho otce, které vedly k jeho opakovanému zatýkání, vyslýchání a dovedly ho na několik let jako politického vězně do kriminálu, rodinu nepochybně formovaly. Není tedy divu, že Martin Benda společně se svým starším bratrem Markem, který je nyní poslancem za ODS, patřili mezi aktivní účastníky sametové revoluce. Martin Benda vystudoval filozofickou fakultu a působil mimo jiné v komunální politice. Jak se mu žilo s nálepkou „syn rozvraceče republiky“ a jak na dětství vlastně vzpomíná? A věřili před 30 lety, že revoluce bude korunovaná úspěchem a nenáviděný režim padne?

Vaše rodina patřila k jedné z nejvýraznějších disidentských rodin. Jak moc to poznamenalo vaše dětství? Vnímal jste, že na vás určitá část lidí může v té době nahlížet ne úplně pozitivní optikou?

Osobně vlastně vůbec ne. Něco jsem slýchal od rodičů - sousedi, příbuzní, známí, kteří se s námi buď odmítali stýkat nebo s pocitem beztrestnosti aktivně škodili, ale já jsem nic takového neprožíval. Pokud jde o spolužáky, učitele, prodavačky a podobně, jestli někde byl znát můj původ, tak jedině v tichém obdivu, pomáhání a fandění. Jiná byla samozřejmě státní moc a její šikana.

Jak vás brali spolužáci? Jiří Dienstbier, který pochází z podobného prostředí jako Vy, nám řekl, že byli vůči němu spíše solidární.

Úplně bez problémů. Pocházím z velké rodiny, takže na škole jsme byli velký a troufnu si říct poměrně známý a oblíbený klan. Tu a tam někdo rozumbradoval, jak nám to táta mohl udělat, ale naopak se třeba přišli kamarádi omluvit, že musejí vstoupit do pionýra, že na tom rodiče trvají kvůli střední škole a tak. Cítil jsem sympatie k tátovu boji.

Zůstali vám z té doby nějací přátelé?

Samozřejmě. Pokud jde o ostatní disidentské děti, trochu se nám to rozpadlo, byly emigrace, bohužel dva kamarádi, Kuba Němec a Lukáš Tomin, už nežijí, ale dodnes vždycky rád vidím všechny malé Uhly, Marečka Tomina, Lanďáka, Jiříčka Dienstbiera… I spolužáky ze základky vídám, ostatně sestru kamaráda a pomocníka z revolučních časů Alana Hoppa jsem si vzal za ženu. I Markovy spolužáky vídáme dodnes, zejména Tomáše Hornofa, navzdory tomu, že nám během revoluce dělal šoféra a v mikrospánku měli s Markem nehezkou nehodu... (úsměv)

Vyrůstal jste v rodině, která byla vždy hodně politicky a veřejně aktivní. Ovlivnilo to vaše rozhodování dál se také politicky a veřejně angažovat?

Zejména v devadesátých letech jsem zcela přirozeně stál dál při tátovi a během studia jsem se angažoval v „jeho“ KDS, dělal volební kampaně, psal pro něj a podobně. Po jeho předčasné smrti jsem se vydal trochu vlastní cestou, ale o politiku jsem zájem neztratil a samozřejmě jsem dál pomáhal bráchovi Markovi.

Kdo měl na vás v dětství největší vliv?

Neumím odpovědět, tyto otázky na nej... jsem vždycky odmítal. Byli jsme velmi pevná rodina. Maminka s námi hodně mluvila, tatínka jsem slepě obdivoval, s bráškou jsme vždy byli pevný tým, byť jsem respektoval jeho primát. Intelektuálně jsem si hodně vzal od svého strýce Zdeňka Neubauera, nesmírně originálního myslitele a patrně nejlepšího českého filosofa posledních desetiletí.

Je nějaká situace z dětství, kdy jste opravdu intenzivně vnímal zvůli komunistického zřízení?

Asi se neptáte na vykopávání dveří, zatýkání táty i mámy a čtyři roky s tátou v kriminále, věčný strach, jestli někdo nehodí tátu z mostu, jak to zkoušeli s Lanďákem a tak dál... Pokud jde čistě o mou osobu, v dětství bylo pro mě smutné, když režiséru Kachyňovi několik dní před natáčením filmu zakázali, abych v něm hrál hlavní roli. To jsme s mámou oplakali, pracovali jsme na tom dlouhé měsíce. Později jsem těžce nesl skutečnost, že mě navzdory zkouškám složeným bez jediné chyby nevzali na gymnázium, kam šla řada mých milých spolužáků. Ale zas s tím jsem počítal, jen jsem měl vztek.

Neuvažovali rodiče někdy o emigraci?

Údajně v osmašedesátém o tom mluvili. Já zažil už jen nabídku na vystěhování, když už táta seděl, tenkrát o tom maminka mluvila s námi všemi a vysmáli jsme se jí. Tak napsala tátovi, že krysy opouštějí loď první a ať je pošle do háje. Ale on nám o té nabídce napsal stejně jen pro alibi, neudělal by to…

Blíží se 17. listopad. Co prvního se vám v této souvislosti vybaví?

Především radost a pocit vděčnosti k rodičům a Bohu, že jsem u něčeho takového mohl být. Chápejte, mně bylo devatenáct a z toho jsem dvanáct let prožil jako disidentské dítě. Boj proti bolševikovi byl pro mě vším.

Věřili jste doma, že se skutečně "karta obrací"?

Táta napsal již někdy na jaře 1989, že je to "otázka několika měsíců", takže ano, věděli jsme, že děláme revoluci, ale jak bude probíhat, zda uspějeme a zda to přežijeme, to jsme netušili ještě několik prvních dnů stávky. Prvním zlomovým momentem, kdy jsme pochopili, že nepřijedou tanky, bylo odstoupení předsednictva ÚV KSČ v pátek 24. 11. 1989.

Jak vnímáte současnou situaci? Nemáte pocit deziluze?

Svým způsobem ano, ale asi jinak, než si myslíte. Nemám deziluzi z nějaké "ukradené revoluce", jak se kdysi říkalo, z nějakých špatných politiků. Nějací Zemanové či Babišové mi žíly netrhají, my přežili i Husáky a Jakeše (úsměv). Mnohem víc mě leká celková společenská atmosféra, zejména na Západě, který neprožil, co je to totalita, a není proti ní dost imunní. A bohužel to k nám pomalu ale jistě také prosakuje. Jedná se mi o opětovné postupné osekávání svobody, regulace, zákazy. Pořád mě chce někdo chránit přede mnou samým. Příklad za jiné: Jiří Dienstbier jako ministr zahraničí se v roce 1990 na návštěvě USA rozčilil: „Nebojoval jsem 20 let za lidská práva, aby mi bylo ve svobodném světě upíráno základní lidské právo, právo kouřit!“ No, a podívejte, kde jsme dnes. Nejsem zvědavý na to, aby mi stát předepisoval, jak mám zacházet se svými plícemi, játry, komunikovat s manželkou, dětmi; aby se dva kluci nemohli před školou poprat, aniž by to řešili zbyteční úředníci jako šikanu; aby tzv. neziskovky bohatě placené z mých daní diktovaly vládní agendu; aby média opět rozhodovala o vině či nevině našich občanů atd. S tímhle ještě něco udělám…

A teď si můžete ještě přečíst, jak sametovou revoluci prožívali lidi v Brně.

Podobné články

Doporučujeme

Další články