Když něco nazvete Pražské orgie a popíšete to jako "vhled do zhýralého zákulisí pražské umělecké scény uprostřed šedého socialismu", nastavujete očekávání poměrně konkrétně a také vysoko. Adaptace stejnojmenné knihy Philipa Rotha v režii Ireny Pavláskové vystavila šek, který na ploše úmorných dvou hodin není absolutně schopná proplatit.
Pražské kecání
Philip Roth byl americký spisovatel, který v roce 1972 přijel do socialistického Československa, aby jako turista navštívil "Kafkovu Prahu". Když zjistil, v jakých podmínkách tu funguje umělecká scéna a inteligence, byl asi ne zcela šokovaná, ale přinejmenším překvapen, a tak se rozhodl pomáhat zdejším autorům publikovat jejich díla v zahraničí. To vedlo k tomu, že v roce 1976 už mu nebylo uděleno vízum. Svoje zážitky a zkušenosti z výjezdů do Československa pak držitel Pulitzerovy ceny zúročil ve vlastním psaní, mimo jiné v románu Pražské orgie, v němž se skrze své alter ego - Nathana Zuckermana - pokusil zachytit barevné, dekadentní zákulisí života uprostřed šedé okupované marnosti reality v ČSSR.
Irena Pavlásková je česká režisérka a scenáristka, které před třiceti lety debutovala vynikajícím dramatem Čas sluhů, v němž dokázala, že zvládá vykreslit silné a vrstevnaté charaktery a zároveň jedinečně zachytit onen pověstný souboj pohlaví v jeho nejanimálnější podobě. Mohlo by se tedy zdát, že když si právě Pavlásková vezme na starost adaptaci Rothových Pražských orgií, výsledek bude když ne dobrý, tak alespoň provokativní nebo jinak šokující. Ale jak praví lidové moudrost - zdání klame.
Pražským orgiím, které rok od uvedení do kin v premiéře nabídne ČT 1 15. listopadu ve 20:10, v první řadě chybí orgie. Pár záběrů obnažených ňader neúprosně udolávají téměř dvě hodiny vyprázdněných řečí o sexu, na který ale nikdy nedojde. Snad k tomu nešťastně a nezáměrně napomáhá, že děj sledujeme očima hlavní postavy, která je opravdu pouhým turistou v Praze i v příběhu samotném. Roth psal svoje knihy v ich formě. Pavlásková se rozhodla to zachovat, bohužel jí to poněkud svázalo ruce v tom, že může ukázat jen to, co vidí Zuckermann. A ten toho v té divoce hříšné, ukryté Praze mnoho nezažije.
Proto snímek neobstojí ani jako barvitý, detailní vhled do reality doby. Vykreslení poměrů v totalitním Československu je jen rámcové, šablonovité a stereotypní. Nepřináší nic nového a co hůř, na diváka působí jen těžko uvěřitelně. Pavlásková nenabízí nic hlubšího, co by dokázalo strhnout nebo třeba jen na chvíli zaujmout. Místo toho načrtnutý obraz vyplňuje kostrbatými, nerealistickými dialogy, jejichž autenticitě pomáhá snad jen příšerný přízvuk českých herců hovořících v angličtině. Vyprázdněnost rozhovorů plochých postav, jejichž motivace jsou divákovi velkou neznámou, uzavírá nulová pointa. Vypravěč někam dorazil, něco nepříliš zajímavého tam zažil a zase odjel. Žádné osvícení, zjištění, poučení, žádná rána. Žádná konkluze, která by dávala smysl tomu, proč snímek Pražské orgie vůbec vznikl. Prostě nic.
Pražské orgie jsou v pravém slova smyslu plácnutím do vody a dalším smutným důkazem v kariéře Ireny Pavláskové, že úspěch Času sluhů byl spíše náhodou, než ukázkou filmařského talentu.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
