Přeplněná sněmovna a další nesnáze české politiky

Současné české politické uspořádání je od doby revoluce ve srovnání s dosavadním uspořádáním velice atypické a české politické prostředí se s ním dosud nesetkalo. Je potřeba si totiž říci, že jakási podoba „moderní demokracie“ je zde teprve 30 let, což je v politickém časovém měřítku opravdu krátká doba. Od roku 1996, kdy se uskutečnily první české parlamentní volby, až do roku 2013, kdy se voleb poprvé účastnilo hnutí ANO 2011, se do Poslanecké sněmovny nikdy nedostalo více než šest politických subjektů. Oněch šest politických uskupení se nad 5% hranici dostalo právě v roce 1996, v roce 1998 to bylo pět stran a v roce 2002 dokonce pouhé čtyři. V letech 2006 a 2010 se do Poslanecké sněmovny probojovalo pět stran. V roce 2013 se příchodem nových politických subjektů (ANO 2011, Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury) počet zvýšil na sedm a v posledních parlamentních volbách v roce 2017 počet vystřelil až na devět samostatných politických subjektů.

A ke štěpení dochází i nadále. Zmínit lze například Trikoloru Václava Klause ml., která se jakožto odnož ODS s vyhraněnějšími názory od „Klausovy" Občanské demokratické strany odpojila. Český politický systém je tedy nyní extrémně rozmělněn, zejména pak opozice, která se není schopna dohodnout a dosáhnout konsenzu, čímž nahrává větším politickým stranám – a tou je v současné chvíli pouze hnutí ANO.

mohlo by vás zajímat

Ministryně financí navrhuje největší schodek v historii Česka: Když neumí šetřit vláda, tak šetřete alespoň vy

Pravice a levice přestává existovat a opozice je rozštěpená

Dalším problémovým faktorem politické situace v Česku je v podstatě ztráta pravolevého dělení politického spektra. Téměř všechny politické strany se totiž snaží oslovit co největší záběr potenciálních voličů a přestávají se levicově či pravicově vymezovat. Směrodatnějším rozlišováním jsou nyní faktory dělící strany na konzervativně či liberálně smýšlející. Nejlépe se v tomto ohledu daří nepřekvapivě hnutí ANO, které je absolutně politicky neuchopitelné, nelze o něm říci, zda-li se jedná o stranu pravicovou či levicovou a zda-li je jejich program konzervativní či liberální. Zejména díky práci PR odborníků se ANO dokáže libovolně tvarovat a přizpůsobovat tak, aby se vyloženě nevyhradilo vůči žádné skupině voličů.

Historicky levicové strany (ČSSD a KSČM) jsou politicky nevýrazné a ztrácejí na významu, v důsledku čehož levice v současnosti obecně výrazně oslabuje. Levicové otěže nyní přebírá spíše Pirátská strana, která je jedním ze silnějších opozičních článků. Ta však na druhou stranu nemá předpoklady k tomu oslovit větší masu lidí, jelikož se zaměřuje na specifické množstevně omezené skupiny společnosti. Typicky se jedná o mladší elektorát souznící s pirátskou ideologií, která je chtě nechtě zaměřená spíše levicově. Pravice v podstatě přestala existovat, nejblíže k ní má oslabená ODS a TOP 09, která manévruje nad hranicí 5 %. V současnosti je poměrně zřetelná snaha se určitým způsobem politicky vymezit alespoň ze strany TOP 09, která v kontextu aktuální krize intenzivně bojuje za všechny OSVČ. To by straně mohlo přinést politické body a eventuálně posílit její postavení v nadcházejících volbách.

Největším problémem opozice je její rozštěpenost a vnitřní sváry. Místo snahy o kompromisní programový průnik a tvorbu koalice, která by byla konkurenceschopná, se setkáváme s mezistranickým osočováním a házením si klacků pod nohy. Jakási snaha vyvstala v roce 2017 v podobě demokratického bloku (ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN), který se však nesetkal s úspěchem a téhož roku činnost raději ukončil. Jediným výsledkem byl v podstatě pouze vznik pejorativního označení „demoblok“, které začaly užívat politické subjekty z názorové protistrany. Druhým kamenem úrazu slabé opozice jsou nevýrazní političtí lídři. Ať už byl Mirek Topolánek jakýkoli, dokázal s ODS v roce 2006 získat přes 35 %, stejně tak Jiří Paroubek na straně druhé, když získal coby předseda ČSSD se stranou přes 32 %. Zda-li byli oba zmínění pánové dobrými či špatnými politiky, poctivými nebo falešnými osobami, to je na jinou diskuzi - každopádně však byli silnými politickými figurami. Určitou snahu lze pozorovat u šéfa ODS Petra Fialy, který se mermomocí snaží Andreje Babiše převálcovat, daří se mu to zatím však jen v Otázkách Václava Moravce. Opozice by v současnosti potřebovala pár Václavů Klausů mladších, kteří by ale samozřejmě museli mít zcela opačné názorové ukotvení, než má právě Klaus ml.

mohlo by vás zajímat

Účtenkovka, levné pivo a dálniční známky: Populistické vize Andreje Babiše, které přerostly v bizarnosti

Jak budou vypadat příští volby?

S největší pravděpodobností v nadcházejících volbách zaznamenáme několik určujících faktorů, které budou následně profilovat českou politickou scénu. ANO téměř s jistotou ve volbách zvítězí a udrží si dominantní postavení v tom smyslu, že se jiným stranám nepodaří sestavit většinu bez jeho účasti, leda by se snad spojily všechny strany a hnutí, což se nestane. Jediným aspektem, který by v tomto ohledu mohl zamávat kartami, je současná krize v souvislosti s pandemií viru COVID-19, která ještě výrazně ovlivní českou i světovou ekonomickou situaci. Levice se bude muset vzchopit, jinak se také může stát, že z politiky v podstatě vymizí. Opozice bude muset upustit od programové náplně „antibabiš“ (což se mělo stát už o čtyři roky dříve), protože touto cestou očividně nikam nedojde, snad jen na propadliště dějin nebo do pekla, a nabídnout voličům odpovídající a jasný program, který bude schopen konkurovat PR dovednostem hnutí ANO. A bude je muset umět i odkomunikovat, což se zatím ukazuje jako její velký problém. V globálu by pak politickému spektru prospěl nižší počet politických subjektů a snadnější orientace v programech jednotlivých politických uskupení ze strany voliče - tedy alespoň částečná obnova pravolevého dělení a menší snaha politických stran „oslovit úplně každého“.