Kdo by to byl řekl, že nejvášnivějším tématem před letošním volebním kláním bude přijetí nebo nepřijetí pěti desítek syrských sirotků? Solidarita a pomoc lidem v nouzi, a to lidem mladým, ba dokonce dětem, by neměla být otázkou politických tahanic, ale něco co patří mezi základní hodnoty a principy vyspělé a fungující společnosti. Pokud se nepomoc a nesolidarita stává volebním heslem a lidé na to navíc slyší, je tu něco sakra špatně.
Dobrovolně do izolace
„Přijměte je, pomozte jim, vzdělávejte je… ale nakonec by měli rozvíjet svou vlastní zemi,“ uvedl k problematice válečných uprchlíků nedávno během konference ve švédském Malmö Dalajlama. Náš premiér Andrej Babiš, který si rád vypůjčuje výroky moudrých lidí, ale upravuje si je k obrazu svému, citoval i tento. Jenomže opomněl zmínit základní premisu. Vynechal ono zásadní spojení „přijměte je“.
Jako by zapomněl, že náš národ vděčí za pomoc v obdobných situacích; kdy naši lidé byli ohroženi na svobodách a životech, ať už zvěrstvy válečnými či kvůli náboženským a politickým represím, kdy byli pronásledováni za své názory a myšlenky a prchali houfně za hranice, protože neexistovalo, že by jim bylo možno pomoci na území, které nadevše milovali, a tak končili jako uprchlíci, emigranti v cizích zemích, které je většinou ochotně přijaly.
Ano, emigrace není pro český kraj a jeho obyvatele nic nového, je to historicky hodně zakořeněný jev. Na našem území docházelo v minulosti k velkému množství politických i náboženských změn, v důsledku kterých odsud muselo prchnout spoustu lidí.
Pobělohorští exulanti
Například po porážce Stavovského povstání roku 1620. V té době opustily české země desítky tisíc lidí. V následujících letech bylo v Čechách a na Moravě vyhlášeno obnovené zřízení zemské. Povoleno bylo jen katolické náboženství, ostatní vyznání byla zakázána. Kdo se nechtěl „srovnat“ s panovníkem ve víře, byl nucen se vystěhovat ze země.
Odcházeli příslušníci šlechty a měšťanstva, ale i poddaní evangelíci, kteří volili raději život v nejistotě, než aby násilně změnili náboženské vyznání. Emigrační vlna se v průběhu let postupně mírnila, znovu se však vystupňovala v roce 1648 po vestfálském míru, kdy se boj proti nekatolíkům znovu začal přiostřovat. Pobělohorských exulantů mohlo být dle odhadů až 200 tisíc, do exilu koneckonců odešel i Jan Amos Komenský. Nekatolíci odcházeli především do Saska, Slezska, Polska a Uher, ale také do Ruska, Švédka, Dánska či Anglie.
Století československé emigrace
Zaměřme se však více na situaci ve 20. století, které celkově bylo pro naši zemi velmi dramatické. Z Československa odešlo hned několik emigračních vln, které byly vyvolány především politickou situací.
První vlna československého exilu ve 20. století probíhala v letech 1938 – 1939 a byla reakcí na Mnichovskou dohodu a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Kdo prchal? Především ti, co se významně angažovali ve 30. letech proti fašismu a Židé, kteří byli ohroženi nejvíce, ale i vojáci v reakci na to, že byla v českých zemích rozpuštěna armáda.
Další vlna exilu nastala po komunistickém převratu v roce 1948. Tento převrat znamenal definitivní přechod od demokratického režimu k totalitnímu. Třetí vlna nastala po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a čtvrtá po Chartě 77. Chartisté totiž byli režimem krutě pronásledováni.
200 tisíc občanů – tolik Čechoslováků odešlo proti vůli režimu ze země mezi lety 1948 – 1989. Na přelomu 40. a 50. let se jednalo o 25 tisíc uprchlíků. V letech 1952 až 1964 se počet uprchlíků snížil na průměrných 252 ročně. Stála za tím instalace elektrifikovaného zátarasu i velké omezení cestování do svobodného světa. Nejsilnější byl tok uprchlíků v letech 1968 až 1969, kdy zemi opustilo na 70 000 lidí. Poté počty uprchlíků postupně klesaly a od roku 1979 se pohybovaly kolem 5 000 ročně. Nejvíce lidí mířilo do západní Evropy, USA, Kanady a Austrálie. Kde je přijali, pomohli jim a pokud bylo potřeba, tak je i vzdělávali.
Že národ s takovou uprchlickou tradicí není schopen oplatit totéž, to je skutečně k pláči.
A zde si můžete přečíst o tom, že Babišův výrok o sirotcích by si nedovolili ani Okamura a Vandas dohromady.
Podobné články
Martin Miko
Jan StudničkaDoporučujeme
