Ledové neopreny

Na focení v mrazivé vodě jsem se v Praze připravoval dva týdny. Kamarádi mi doporučovali suchý neopren, ale když jdou velké vlny, musíte se pod ně potápět – což se suchým neoprenem nejde, protože nadnáší.

V divingovém centru jsem si proto půjčil dva mokré šestimilimetrové neopreny. Ani to nebyla žádná výhra. Byly neforemné, špatně mi seděly a byly samá díra. Když jsem se s nimi ve vodě hýbal, tak jsem se nějak zahřál, ale jakmile jsem se pokrčil, tak mi dovnitř ze všech stran tekla voda – a bylo zle.

Druhá chyba byla, že jsem měl neopreny pro potápěče. Sice i ty mají kapuci, ale počítají s tím, že nosíte masku, která vám ji drží na hlavě. Zatímco surfařské neopreny se dají utáhnout tak, že máte průzor jenom na oči a na nos, mně kapuci každá druhá vlna strhla. Bylo to, jako když kousnete do zmrzliny a úplně vám zmrzne hlava. Nonstop jsem měl brain-freeze. Dostat se v takovém počasí do těch neoprenů, ještě když vám nesedí, byl pro mě úkol na 30 minut. Myslel jsem si, že je to to nejhorší, co jsem zažil, ale to jsem nevěděl, že to bude ještě mnohem horší poté, kdy neopren do druhého dne neuschne.

Kromě zimy nastal ve vodě problém číslo dvě: a to s housingem, tedy krabicí, ve které je digitální zrcadlovka chráněná před vodou. Tím se dostáváme k tomu, že vodní focení je vlastně jedna z nejnechutnějších věcí vůbec. Když se na vás dívá někdo, kdo tomu nerozumí, tak si musí myslet, že jste úplný magor. Jsou dvě nejúčinnější metody, jak udržet port na objektiv průzračný: mokrá a suchá.

Mokrá metoda znamená, že na čočku naplivete. Nedělal jsem nic jiného, než že jsem ve vodě kopal nohama, protože tam byly silné proudy, a v mezičase plival na port housingu a rozmazával to jazykem. Takto upravený port musíte držet pod vodou a těsně před tím, než surfař projede, ho vytáhnete nad hladinu. Tím se před objektivem vytvoří jednolitý film a na fotce pak není ani kapička.

Pak je ještě suchá metoda, při které se využívá maz z tváře, nosu a uší, ale tu raději nebudu popisovat.

Když se řekne Norsko, člověk si vybaví čerstvé ryby. Slyšeli jsme příběhy o lidech, kteří nachytali tuny lososů a pekli si je doma na grilu. Byli jsme vybavení, měli jsme pruty a byli jsme třikrát na rybách. Ale ani ťuk.

Jídlo je stejně jako všechno ostatní v Norsku velmi drahé. Odněkud se k nám doneslo, že když v obchodě najdete prošlé jídlo a oznámíte to prodavačce, tak vám ho nechají zadarmo. Poprvé nám bylo dost trapné se zeptat, ale fungovalo to. Lovit jsme začali všichni a ukázalo se, že toho v obchodech mají spoustu. Jednou jsme zarybařili a ulovili pět kilo předvařených žeber v marinádě. Prodavačka se tvářila, že všech pět krabic si nemůžeme vzít. Dala nám tři a dvě si šoupla do kabelky.

Alkohol je kapitola sama pro sebe. Kluci na jedné party rozlévali panáky Jägera dovezeného z domova a místní to vůbec nemohli pochopit, protože alkohol je v Norsku děsně drahý. Pije se spíš po bytech a každý jen to, co si přinese. A když s sebou někdo vezme třeba tři plechovky piva, dvě vypije a jednu tam nechá, tak druhý den ráno volá, že by se pro ni stavil.

Udělat dobrou surfovou fotku je strašně těžké. V jeden okamžik se musí sejít strašně moc aspektů: světlo, perfektně čistý port housingu, dobrý vítr a vlny, dobrý surfař, správné zaostření a další faktory. Fotky z Lofot jsou nejcennější, jaké mám. Za žádné jsem ještě nikdy nemusel tolik bojovat.“

 

Tento článek vznikl ve spolupráci s časopisem Travel Digest.

 

A věděli jste že íránské ženy jsou výborné surfařky?