„Není Čechem, kdo jde s Anglií a se sovětským Ruskem, není Čechem, kdo do našich krajů vnáší rozklad, zradu a zločin. Pro tyto lidi nemějte slitování. Jde o zločinné žháře, kteří nás chtějí připravit o rodnou střechu nad hlavou, o náš drahý český domov. Tyto zrádce, na prvém místě pana Beneše, jsme navždy vyloučili z národa,“ řekl Emil Hácha svému národu 19. června 1942. Dva týdny po smrti říšského protektora Reinharda Heydricha. Ale neměli bychom ho soudit podle těchto slov. Minimálně ne kompletně.
Ve špatný čas na špatném místě
Hácha byl člověk, který byl ve špatnou chvíli na špatném místě. V demokratickém a svobodném státě by jistě hrdě dosloužil ve veřejné službě a kolem sedmdesátky by se hrdě odebral směrem ke spokojenému důchodu. Ostatně k tomu přesně mířil během první republiky. Jenže Hácha byl taky vlastenec a měl pocit, že něco udělat musí. Takže když mu jako vrcholně apolitické postavě nabídli místo prezidenta, úřadu se zhostil.
To, že nezvládl peklo, které ho čekalo… to mu asi vyčítat nelze. Hácha nebyl Masaryk ani Beneš, nebyl to vůdce, byl to jen pán v letech, který se snažil udělat, co považoval za správné. Několikrát ho to málem stálo život, až ho nacisté do toho hrobu přivedli úplně.
Snažil se zabránit rozpadu republiky a nechal československou armádu, aby sundala Tisovu vládu a obsadila Slovensko. Jenomže Slováci dávno kolaborovali s nacisty, takže když přišla ve třicátém devátém ta osudná březnová noc, kdy si nacisté zavolali Háchu do Berlína, byli proti němu všichni.
Českého prezidenta údajně nutili Němci čekat na jednání do půl druhé ráno, než se „Hitler dokouká na film“. Háchovi dali jednoduše na výběr, buď podepíše, že se Česko odevzdává Německu jako protektorát, nebo Třetí říše vypálí Čechy a Moravu do základů. Téměř sedmdesátiletý Hácha vzdoroval až do čtvrté ranní, kdy mu Göring osobně přišel vyhrožovat bombardováním Prahy. Hácha dostal infarkt, nacisté ho museli křísit a v tom stavu pod strašným nátlakem podepsal.
V podstatě jen pokračoval v Benešově plánu minimalizace škod, ale stejně jako Benešovi, ani Háchovi část veřejnosti tenhle krok nikdy neodpustila.
Emil Hácha – hrdina Československa
Němci poslali prezidenta domů vlakem, který byl úmyslně zdržen natolik, aby Hitler zvládl dorazit do Prahy jako první. A přivítat Háchu na Pražském hradě. Nově se jako státní prezident Hácha snažil všemi silami ulehčit pro svůj národ situaci. Stavěl se proti germanizaci, protestoval proti popravám studentů, v mnoha případech úspěšně, byl v kontaktu s exilovou vládou a v prvních letech ho i odboj poměrně respektoval jako člověka, který tahá za brzdy, jak jen to jde.
Jenže když nacisté zatkli premiéra Eliáše, protože pomocí chlebíčků otrávil partu nacistických novinářů, přišel Hácha ve své blízkosti o posledního člověka, který ho mohl podržet. Mírnějšího protektora von Neuratha vystřídal Smrtihlav Heydrich a prezidenta si vzali do parády kolaboranti jako Frank a Moravec. Hácha kompletně podlehl a stal se loutkou zrůdného režimu. Těžce nemocný, fyzicky i duševně, dělal všechno, co mu řekli.
A odtud taky ta slova o zrádcích.
Hácha byl po povstání zatčen v Lánech a převezen na Pankrác, kde měsíc a něco nato umřel. Žádná pompa pro člověka, který v podstatě položil svůj život za Československo. V jeho hanobení pokračovali dalších čtyřicet let komunisté, protože ti nemohli nikdy nic udělat správně.
Dnes je to přesně na den pětaosmdesát let, co byl Hácha zvolen prezidentem. Zkuste na něj aspoň dnes vzpomínat v dobrém. Byl to člověk s citlivou duší, však psal anonymně básničky. A na Hradě je vždycky lepší poezie a hořký vzdor než debilní anekdoty a otevřená kolaborace, ne?
Podobné články
Martin Miko
Kateřina Horáková
Doporučujeme
Jan Fiedler
