Pečený sněhulák

Katalogy cestovních kanceláří nabízejí úžasný a skvělý svět ve Photoshopem doladěných barvách a retuší odstraněných negativních rozměrů reality. Cestování je podle nich plné pouze a jen příjemných zážitků. Blankytně modré nebe bez jediného mráčku, východy slunce nad zasněženými vrcholky hor, ledové drinky na hotelové terase s výhledem na Tádžmahál, západy slunce nad palmovými háji... Připomíná to slavnou hlášku Oldřicha Nového ve filmu Martina Friče Kristián (1939). Když se úředníčka cestovní kanceláře zeptá slečna v baru, jaké že to kouří cigarety, Kristián (který v životě nevytáhl paty z domova) se zasní a s pohledem upřeným kamsi do dáli zastřeným hlasem povídá: „Poslední vzpomínka z mé egyptské cesty. Vzpomínám si jasně na ten okamžik, kdy jsem si je kupoval v Kairu. Byla tropická noc, palmy šuměly, moře zpívalo svou ukolébávající píseň, cikády toužily po svém bledém milenci Měsíci a noc voněla skořicí a kávou, a nad tím vším vznášel se tichý nápěv moslemínovy písně ze vzdáleného minaretu...“ Zblbnul jí hlavu dálkami Cestovky vám tenhle bezchybně dokonalý kýč prodají, ovšem za ďábelskou cenu. Pokud ale na cestu vyrazíte sami, bude to jinak. Bezproblémové nezávislé cestování je totiž oxymoron – protimluv z principu. Něco jako pečený sněhulák, hořící voda, bohatý žebrák, zelená poušť nebo archivní burčák. Prostě něco, co reálně neexistuje. Výprava do Asie bez cestovky je nerozlišitelnou směsí fascinace a frustrace, krásy a hnusu, úžasných zážitků a silného stresu, odpočinku a únavy, vytržení a zděšení... Všechny tyhle protiklady budete navíc často zažívat zároveň v tu samou chvíli.

 

Zážitek nemusí být příjemný…

Pokud se vydáte do Asie na vlastní pěst, čekají vás kromě prosluněné exotiky občas samozřejmě i krizové situace, nepříjemnosti, těžkosti a průšvihy. Nezávislé cestování bez podpory cestovní kanceláře je někdy velice fyzicky a psychicky náročným, únavným a stresujícím výkonem, doprovázeným třeba nekonečnými nocemi stání na přeplněných chodbičkách špinavých vlaků, nudným čekáním na brutálně zpožděné autobusy, úmorným vedrem, dlouhými monzunovými dešti či hodinami dohadování s tupými a arogantními úředníky. Jack Kerouac o tom ve své Velké cestě do Evropy píše: „Cestování po světě není samozřejmě tak bezvadný, jak vypadá, to teprv když se vrátíš ze všech těch veder a hrůz a zapomeneš, jak tě poštípala kdejaká havěť a vzpomínáš jen na ty fantastický scény, který jsi viděl...“ Tohle doma prostě nezažijete Jenže právě díky mezním situacím se vám cesta vryje do paměti natrvalo. Jak říká známé úsloví: „Zážitek nemusí být příjemný, musí však být silný.“ Na lenošení na pláži Kanárských ostrovů zapomene člověk za pár měsíců, na pečení se v rozpáleném autobusu uhánějícím íránskou pouští a na mrznutí uprostřed himálajských sedmitisícovek nikdy. I boj s hladem, žízní, průjmem a špínou může být velmi obohacující životní zkušeností. Na nezávislém cestování je navíc kromě nasávání typické atmosféry a folklóru a poznávání odlišných životních stylů vzrušující právě nezbytná míra nepohodlí, rizika, překvapení a dobrodružství.  

Krása chaosu a nepředvídatelnosti

Když jsem v roce 1995 poprvé vydal průvodce pro pozemní cestu z Prahy do Dillí, čtenáři mi vyčítali: „Napsal jsi, že autobus z Istanbulu do Teheránu jede čtyřicet hodin, a on jel zatím pětačtyřicet! Napsal jsi, že vlak z Dillí do Kalkaty jede ve středu ráno a stojí dvě stě rupií a on jel zatím v pátek večer a stál o padesát rupií víc! A to se ještě na podlaze válely vajgly, na záchodě netekla voda, chyběl tam toaletní papír, vagón bylo plný polonahých špinavých otrhanců a do Kalkaty jsme přijeli s pětihodinovým zpožděním!“ Ti lidé si nevšimli, že v Asii je prostě něco jeden den tak a druhý zcela jinak. Hlavně ale ke své škodě nepochopili, že právě proto stojí za to se tam vypravit. Kecá, ale aspoň je vtipný Sociolog Max Weber kdysi psal o moderní společnosti jako o nesnesitelném teroru „železné klece racionality“. Západní civilizace je podle něj pro mnoho lidí neobyvatelná a stresující právě proto, že v ní lze skoro vše přesně předpovědět a že tam skoro vše bezchybně funguje. Víte, že když si koupíte lístek z Prahy do Brna, vlakem EC 79 Gustav Klimt bude stát 210 Kč, vlak z Prahy vyjede v 14.42, průvodčí bude mít na sobě modrou uniformu, v jídelním voze si dáte párek a colu a v Brně vystoupíte přesně v 17.19. I masový turistický průmysl (jehož služeb bohužel řada lidí ke své vlastní škodě i při cestování do Asie využívá) je přesně fungujícím strojem. V podrobně rozplánovaných a počítačově řízených itinerářích cestovních kanceláří nemá místo žádná nejistota, náhoda a setkání s čímkoli cizím, neznámým a nečekaným. S tímhle pánem ne! Člověk ale přece cestuje právě proto, aby se vystavil nejistotě, náhodě a něčemu neznámému a dosud neprožitému, a aby tak v cizině objevil něco, co v pohodlné domácí zaběhnuté každodennosti najít nemůže. V dokonalé předpověditelnosti západního světa je ukryta nesnesitelná nuda a je proto příjemné z něj občas vypadnout. Zbavit se přesně fungujících jízdních řádů a na chvíli uniknout ze světa, kde je vše čisté, praktické, hygienické a voňavé. Přeskočit do světa relativní špíny a zdánlivého chaosu, kde (aspoň jak se zdá na první pohled) vůbec nic nefunguje, na nic se nelze spolehnout a nic nejde předem plánovat a předvídat – v tom spočívá asijská cestovatelská svoboda a volnost. Právě proto je taky mnohem zajímavější vydat se do Asie bez podpory cestovní kanceláře a pokud možno i bez podrobného knižního průvodce, ve kterém se člověk může předem přesně dočíst, co na něj v cizí zemi čeká a co přesně tam musí vidět a zažít. (Autor článku právě chystá třetí vydání průvodce pro pozemní putování z Prahy do Kátmandú s názvem Cesta na Východ)   Druhý díl článku najdete ZDE.