Viktoriánská éra se krom morální upjatosti vyznačovala také blízkostí smrti. Její všudypřítomnost prosákla i do raných fotografií. Pro nás dost bizarním způsobem.
V roce 1839 byla vynalezena daguerrotypie, což přineslo revoluci a boom v portrétování. A protože se tento trend trefil do doby, kdy byl přístup k smrti ještě dosti odlišný od toho dnešního a jako každá novinka působil jako senzace, kterou chtěl každý mít, začaly vznikat spousty fotografií nebožtíků. Co víc, nebožtíků, kteří měli vypadat jako živí.
V době viktoriánské Anglie demografická revoluce ještě nebyla u konce a lékařství zdaleka nedosahovalo dnešní úrovně. Smrt byla na denním pořádku. Rodiny přicházely o mnoho svých blízkých, kteří ještě nestačili zestárnout. Ve fotografii pozůstalí nalezli naději v lepší uchovávání vzpomínek. Oproti portrétní malbě nebyla fotografie tolik nákladná a bylo možné ji snadněji reprodukovat a distribuovat mezi příbuzné.
Snímky mohly vznikat díky brzy zaběhnutým, důmyslným trikům na podepření a nastavení nebožtíka do pozice živého, někdy skoro jako nábytek vystavovaného po boku svých příbuzných. Po vyvolání byly tváře zesnulých mnohdy ještě dobarvovány růží a zornice dokresleny pro zesílení dojmu živosti. Výsledné fotografie nás dnes znepokojují, připadají nám morbidní. Jestli tak někomu přišly i ve své době, netušíme. Nicméně je faktem, že se od „oživování“ mrtvých začalo po pár desetiletích upouštět a pozůstalí se spokojili s nasnímáním svých mrtvých v rakvích.
Také jim tato praktika časem přišla nedostatečná, neefektní, morbidní, děsivá, nevhodná nebo dokonce neuctivá k ostatkům jejich nejdražších?
Fotografie post mortem zaznamenaly svůj vrchol na konci 19. století a s momentkou odešly. S ní, a také s novým, moderním přístupem ke smrti. Tu dnes vytěsňujeme, zavíráme za vrata špitálů a ústavů, oproti minulosti svá obydlí umírajících zbavujeme. Smrt je něco nežádoucího a tento názor je mocně podpíraný dnešními doktory, kteří v ní vidí zásadní neúspěch své práce. Děláme všechno pro to, abychom žili, a nechceme si připomínat skutečnost, že jsme smrtelní.
Ať je to jak chce, je tu jistá pravděpodobnost, že je zveřejňování údajných post mortem fotografií dost možná jen omyl nebo podvod. Některé hlasy nabádají k tomu, ať nejsme naivní, že ti lidé na fotografiích jsou živí a podpěrná zařízení fungovala jen na jejich znehybnění, kvůli dlouhé expozici při snímání. O tom, na jaké z následujících fotografií je skutečný nebožtík a ve které se lidi už dlouhá léta mýlí, si udělejte obrázek sami.
Ve tváři pozůstalých byl smutek mnohdy velmi patrný...
Však také často umíraly děti.
A jejich pozůstalí sourozenci se běžně museli účastnit pózování po jejich boku.
Zřídka se stalo, že bylo velmi těžké uvěřit, že je osoba na fotce opravdu po smrti.
Někdy se to dařilo méně.
Někdy se stalo, že fotograf nebyl hned po ruce a muselo se čekat...
Pro uvěřitelnost byly někdy dokreslovány zornice – výsledek však býval o to děsivější...
Mrtví občas vypadali jako by byli unavení nebo velmi relaxovaní.
Někdy si pozůstalí ani příliš nedělali starost s otevíráním víček.
V některých zvláště tragických případech by to ani jinak nešlo...
A jak se z této staré praktiky dnes dělá senzace, se dočtete TADY.
A pokud vás staré, černobílé fotografie obecně trochu děsí, rozhodně se podívejte na hororový BONUS tohoto článku.
Podobné články
Jan Studnička
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
Komerční článek
