1. Ospalky

Odborně se jim říká rheum. Je to směs zvlhčujících slz a hlenu s prachovými částicemi a mrtvými kožními buňkami. Úplně stejné se tvoří i v koutcích úst, například když dlouho hovoříte a přitom nepijete, ani si špičkou jazyka koutky nezvlhčujete. Ale nejvíce se nám dělají kolem očí. Jejich rohovka je nejchoulostivější, co se týče vyschnutí a poškrábání, takže se vlastně neustále zvolna proplachuje vodovým hlenem, který produkují slzné kanálky.

Přes den často mrkáte, čímž děláte prakticky to samé co stěrače při dešti, a odvádíte tak čisticí tekutinu mimo oči. Ovšem v noci, kdy máte oči stále zavřené, vytéká pomalu rheum na hrany očních víček. Zde se z něj vypařuje voda za postupného vzniku nejdříve mazlavé hmoty a posléze tvrdé krusty. Jedná se o zcela přirozenou součást naší tělesné obrany. Hlen totiž zabíjí živé vetřelce a váže na sebe i fragmenty neživé hmoty, například odumřelé buňky pravidelně obnovované vnitřní výstelky oka – a to vše pak směřuje mimo naše tělo.

2. Ušní maz

Pokud o něm budete mluvit s lékařem, říkejte raději cerumen. Je to odborný název pro směs výměšků mazových a potních žláz v uchu, v níž jsou dále také odumřelé chloupky a mrtvá kůže. Tvoří se ve vnější části ušního kanálu a pomalu se posunuje ven k jeho v(ý)stupu, kde pomalu zasychá, loupe se a odpadává.

Zatímco Evropané a Afričané ho mají obecně vlhčí s tendencí tmavnout, Asiaté a indiáni produkují maz světlejší a sušší, vytvářející při zasychání šupinky. Jenomže bez něj by se nám všechna odumírající kůže a vypadávající chloupky v uchu hromadily. Navíc se v něm zachytí prach a miniaturní tvorové, kteří touží dostat se do vnitřního ucha – tmavého, teplého a vlhkého místa, ideálního pro jejich množení a jiné rejdy. Proto obsahuje ušní maz také antibakteriální a protiplísňové látky a přírodní repelent proti hmyzu.

A pozor, běžně je nežádoucí ho nějak ‚vyndavat‘ – posunuje se sám ven, jak mluvíme, žvýkáme, polykáme a zíváme. Tamponky jsou určené pouze na čištění vchodu do ušního kanálu, kdežto jejich zastrkávání dovnitř způsobí to, že si maz zatlačíte hlouběji do ucha nebo si poškodíte bubínek. Pokud máte pocit, že máte uši mazem ucpané, jděte na ORL, oni vám je tam, bude-li fakt třeba, profouknou – což sice není úplně příjemná procedura, ale neskutečně se vám po ní uleví a uslyšíte, co už jste dlouho neslyšeli (i když jen na chvíli, rychle si na „normální“ sluch zvyknete).

3. Holubi

Co do způsobu vzniku i složení jsou prakticky stejné jako „oční rheum“ zmíněné v bodě 1. Je to hlen produkovaný vnitřní výstelkou nosu, smíchaný s prachovými částicemi a jinými nečistotami. Hlen ale produkují i další vnitřní výstelky v našem těle, například v hlavových dutinách, které ústí do nosu a úst, v samotných ústech a průduškách. Za den ho vyrobí asi dva litry, ale většinou ho bez povšimnutí po kapkách spolykáme.

Není jen tak k ničemu, bez něj bychom asi rychle zašli na infekci. Když nás nějaká zvláště nepěkná přepadne, změní se barva hlenu následkem toho, že v něm tyhle mikrovetřelce pozabíjejí bílé krvinky. Různí mikrobi jsou dokonce schopni ‚vytvářet‘ specifické barvy – například obávaný zlatý stafylokok dělá (kupodivu) zlatavou barvu, jiné druhy stafylokoků zase smaragdově zelenou a nebezpečná rezistentní bakterie Pseudomonas pyocyanea způsobuje přechod ze zelené do modré. Kromě toho hlen samozřejmě zvlhčuje naše dýchací cesty a zachytává prachové a jiné částice, protože by se nám jinak dostaly až do plic.

4. Hnis v pupenu

Bíložlutá hlavička, případně i s bonusem v podobě černé tečky? Takhle napsané to zní neškodně a poměrně i esteticky, náš dojem je ovšem zcela opačný. Což je dobře, protože se ve skutečnosti jedná o neklamný signál infekce a zánětu. V kůži se pomnožily bakterie, typicky stafylokok, a imunitní systém povolal na místo požírače a zabijáky – bílé krvinky.

Ty ostatně způsobují onu bílou barvu hnisu, který se dále skládá z vody, mazu a odumřelé kožní tkáně. Pokud se takto ohraničené „bojiště“ nachází ve svrchních vrstvách kůže, jedná se o celkem neškodnou pustulu. Může se ovšem vytvořit i hlubší kapsa zasahující do spodnějších vrstev, a to už je daleko rizikovější absces. Přítomnost bílého hnisu je v podstatě dobrým znamením, že váš imunitní systém funguje, jak má. Daleko horší jsou ‚pupeny‘, kde tahle odporná okrasa zcela chybí.

5. Voda z puchýře

Puchýřová „vodička“ je ve skutečnosti sérum – čirá část krve složená z vody a bílkovin. Jak se ale z krve dostane do puchýře? Následkem pravidelného tření (nohy v těsných botách), tlaku (práce se zahradním náčiním bez rukavic dlaněmi nechráněnými mozoly), náhlého zvýšení teploty nebo působením virové infekce (neštovice, pásový opar) se svrchní část kůže oddělí od spodnější vrstvy, přičemž potrhá miniaturní vlásečnice. Do vzniklého prostoru pak nateče právě sérum, někdy i s trochou ‚plné‘ krve.

Funguje jako přírodní tekutý obvaz, který byste neměli odstraňovat, pokud nemusíte. Zůstane-li neporušen – čehož se dá v případě větších útvarů docílit jejich zakrytím normálním látkovým obvazem nebo přelepením náplasti z ‚umělé kůže‘ – potrhaná pokožka se pod ním zahojí sama a lépe než s vnější chemickou dopomocí. Nic hrozného se samozřejmě nestane, když si ho pro radost propíchnete a ‚odvodníte‘, ale pak bude hojení delší, dostaví se pálivá bolest a budete muset zapojit nějaký dezinfekční prostředek.

6. Smegma

Lidově též sýr za ráfkem. Nechutnost tohoto sousloví asi nezmírní fakt, že se nejedná o čistě mužskou záležitost. Tvoří se na pohlavních orgánech obou pohlaví nejen u lidí, ale i u většiny savců. Nevzniká úplně samoúčelně jako nějaký odpad, byť to z větší části odpad je – kožní maz, mucin (tedy látka, z níž se skládá již výše popsaný hlen), k tomu odumuřelé buňky... ale také antibakteriální sloučeniny a skvalen.

Jeho produkce sice začíná už v dětství, ale násobně se zvýší s nástupem puberty. Protože jeho účelem je zabezpečit a usnadnit pohlavní styk – proto všechny ty mastné i dezinfekční látky. Běžnou mechanickou hygienou se samo odstraňuje a přenechává tak místo novému – když mu ale dáte čas, začnou se v něm množit bakterie (více níže poslední bod č. 7) a hlavně viry, které mohou způsobovat oparové infekce a následně třeba i rakovinu.

7. Meziprstní sýr

Jediná z hmot, která sice naše tělo vytváří zcela přirozeně, ale žádný účel nemá. Nenacházejí se v ní ochranné či prospěšné látky, ba právě naopak. Primárně se jedná o směs potu, kožního mazu a odumřelé kůže, v níž pak hodují různé mikroorganismy. Například brevibakterie, díky nimž můžeme dnes vyrábět sýr (jako to úspěšně zkouší tahle vědkyně).

Ostatně se dodnes úplně přesně neví, zda se nám na kůži, kde běžně žijí, dostaly tyhle grampozitivní kokobacily až poté, co lidstvo začalo mléko konzumovat a zpracovávat, nebo naopak z naší kůže do mléka napadaly a my jsme tak vynalezli výrobu zrajícího sýru. Také plísním dělá tohle ‚přírodní hnojivo‘ vyloženě dobře. Kromě jejich výživy i tím, že jim poskytuje ochranu a možnost se rozrůst až do nehtových lůžek, která pak s chutí ‚vyžerou‘ a nakonec totálně zdevastují. Vytváří je tedy naše tělo přirozeně, ale jeho akumulace mezi prsty už úplně přirozená není, protože máme nohy nepřirozeně uzavřené v obuvi.

Chodit všude bos, jak se dnes leckde propaguje, sice vypadá fajn a přirozeně, jenomže kde dnes máte třeba ve městech přirozené povrchy, na které byla chodidla miliony let evoluce stavěna? Ale to už je úplně jiná otázka. Jediným účelem je tedy snad pachová signalizace, že je třeba jít do koupelny. Případně k lékaři, připomíná-li ‚vůně‘ meziprstní hmoty plísňový sýr.

Máme samozřejmě ještě další, daleko hojnější a méně (ale i více) eklhaftní tělní tekutiny – jak to vypadá, když se nám podezřele zabarví? Co to způsobuje nebo jak si to neškodně můžeme způsobit sami? Čtěte ZDE.