Přesně před osmačtyřiceti lety vyjmula Americká psychiatrická asociace homosexualitu ze seznamu duševních chorob. Byl to od psychiatrů poměrně odvážný krok. Většina Spojených států s ním nesouhlasila, ale lékaři si řekli, že sociální normy nemohou diktovat, co je a co není nemoc. Sentiment, který by nám slušel i dnes.
300 homosexuálních Sparťanů
V moderní společnosti se rádo říkává, že ve starém Řecku a Římě byla přece homosexualita úplně normální, tak o co jde. Pravdou ale je, že sexuální normy antického světa byly… vééélmi odlišné od těch našich a kromě homosexualního pohlavního styku bylo poměrně rozšířené i prznění dětí. Nejsme si tedy jisti, jestli tenhle řeckořímský argument reálně LGBT komunitě prospívá.
Pravdou je, že to homosexuálové měli těžké po většinu lidské dokumentované historie. V křesťanském světě byla sodomie brána jako těžký hřích. Dnes se najdou nějací historikové, kteří oponují, že i v Evropě na tohle panovaly napříč staletími různé názory. Obecně se však můžeme shodnout na tom, že většina lidí, které to v minulosti táhlo ke stejnému pohlaví, měla se svými pudy jenom potíže.
Zlom nastal v době osvícenství. Jasnozřivost mysli a rozumu zahnala temnotu předsudků a pověr! Homosexuálové už nebyli hříšníci… ale duševně nemocní.
Mechanická bukvice
Abychom byli úplně upřímní, nebylo to o mnoho lepší. Vlastně to bylo hodně podobné středověku, jenom se to lišilo v názvosloví a metodách. Už jste nebyl sodomita, který patří na hranici, ale šílenec, který patří do ústavu. A tam se děly věci. Ne nadarmo má takové to klasické americké padesátkové „Asylum“ hororovou pověst. Kromě frontální lobotomie se tam prováděla právě i „léčba homosexuality“.
Většinou šlo o takzvanou averzní terapii. Představte si, že jste muž a líbí se vám muži. V takovém případě vás doktor vzal do místnosti, postavil před vás fotku nahého chlapa a pak do vás pouštěl proud, kopal vás do koulí, podával vám dávidlo… Nakonec vám ukázali nahou ženu, dali vám teplé oblečení a nechali sestřičku, ať vám vyhoní. Je to jako Mechanický pomeranč, ale horší. Netřeba asi dodávat, že tyhle srandy byly mimořádně neefektivní. Což neznamená, že se o to některé kontroverzní křesťanské organizace nepokoušejí dodnes.
Data jsou data
Do prvního vydání Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch byla homosexualita zařazena už při jeho sestavování v roce 1952 a v roce 1968 byla posunuta mezi sexuální deviace. Tam ale nevydržela dlouho. Žádné klinické testy ani výzkum totiž nepotvrzovaly, že by šlo o poruchu či deviaci. Naopak, všechny studie ukazovaly na zdravou, i když menšinovou sexuální orientaci. V odůvodnění svého rozhodnutí vyjmout homosexualitu ze seznamu Asociace napsala, že původní zařazení vycházelo z „dnes již zastaralých společenských norem, zažitých předsudků a klinické praxe, která ale byla složena z nereprezentativního vzorku lidí vyhledávajících terapii a z vězňů“.
15. prosince 1973 tedy byla homosexualita vyňata z manuálu. Zůstala tam egodystonní homosexualita (tedy to, že se se svou orientací nesžijete), ale i ta byla začátkem devadesátek vyřazena. Zhruba v době, kdy ji ze svého seznamu duševních chorob vyškrtlo i OSN. Psychiatři se postavili za občanská práva homosexuálů… ne proto, že by to byla levicová sluníčka, ale protože jim tak kázala věda a výzkum.
Což je sentiment, kterého bychom užili i dnes, téměř o padesát let později. Ať už jde o sexuální menšiny, globální oteplování nebo vakcíny.
Podobné články
Arian Ebrahimi
Martin MikoDoporučujeme
Jan Fiedler