V občanskou válkou rozervané Libyi na okamžik utichly ty největší boje, obě strany podporované řadou zahraničních spojenců teď zvažují další kroky a veřejnost začíná téměř litovat toho, že před devíti lety roztrhala Kaddáfího na kusy.

Jan Studnička 27.7.2020, 11:40

Diktátorův odkaz

V roce 2011 v Libyi vyvrcholilo Arabské jaro tím, že rozlícený dav dostal do rukou šíleného diktátora, který zemi utiskoval šílených dvaačtyřicet let. Když se hodně budete snažit, možná někde na netu najdete video toho, jak skupina demonstrantů znásilnila Muammara Kaddáfího bajonetem.

NATO tenkrát revoluci podpořilo a Francie vedla letecký útok na Kaddáfího pozice, takže libyjskému lidu mohlo prasknout srdce samou láskou k zápaďákům. Muž, který tenkrát pomohl přesvědčit francouzskou armádu, aby odložila víno a naskákala do letadel, byl francouzský filozof alžírského původu Bernard-Henri Lévy. Tenkrát byl v Libyi skoro národním hrdinou. Jenže tomu už tak dávno není.

Minulý týden navštívil zemi znovu, z oficiálních míst se mu dostalo chladného přijetí, od veřejnosti dokonce urážek a vzteku. Proč? Protože od té doby, co se Kaddáfí tak intimně sblížil s čepelí bodáku, zmítá se Libye v občanské válce.

Mezinárodní binec

Pro zjednodušení tady máme dvě strany. Na té jedné je OSN oficiálně uznaná Vláda národní jednoty, GNA. Té šéfuje sedmnáct ministrů a hlavním bossem frakce je jistý Fáiz Sarrádž. S tím se mimochodem sešel třeba náš premiér nebo kancléřka Angela Merkel. Na druhé straně je generál Balqesim Haftar, chalífa Libyjské národní armády. Obě strany si šly nesmiřitelně po krku od roku 2016, kdy se v zemi nevyvedly první svobodné volby.

Do konfliktu se ale začal vkládat zbytek světa. Koncem loňského roku totiž vládě premiéra Sarrádže vyrazil na pomoc turecký prezident Recep Tayyip Erdoǧan s masivní vojenskou silou. GNA je navíc podporována Itálií a Katarem a čistě morálně pak většinou Evropy.

Libyjská národní armáda je zase plná ruských kontraktorů a žoldáků, což znamená, že Rusko sice chalífu Haftara podporuje, ale chce mít otevřená zadní vrátka. A minulý týden dorazila na pomoc Haftarovi egyptská armáda, která nejdřív poslušně probrala svůj postup s Francií a ta je pravděpodobně taky tak trochu na straně chalífy, protože se jejich rakety našly v jeho táboře.

Pak jsou ještě v konfliktu afričtí žoldáci, většinou ze Súdánu a Čadu, ale ti mění strany, jak je zrovna potřeba. Washington Post nazývá situací mezinárodní šachovnicí, ale je to spíš totální binec. Na obou stranách jsou v podstatě ti sami žoldáci a vojáci, kteří válčili v Sýrii a spousta analytiků také konflikt “novou Sýrií” nazývá.

Až donedávna dřepěl generál Haftar na předměstí Tripolisu s tím, že se nechtěl stáhnout, ale neměl dost sil na finální úder, který by zoufalému Sarrádžovi zasadil. Pak přišli Tripolisu na pomoc Turci a zvrátili síly v regionu, jenže s nedávným příchodem Egypta do hry… je občanská válka zase jednou nerozhodně.

A proto se teď klidní zbraně. Protože se obě strany chtějí domluvit, co teď dál. Ale nejedná GNA s Libyjskou národní armádou, Sarrádž s Haftarem. Ne. Jedná Turecko s Ruskem. Obě strany prý chtějí udržitelné příměří a rozdělení území rovným dílem. Což půjde vzhledem ke strategickým provinciím, kde jsou jak letiště, tak ropná pole, jen velice těžko.

Jedinou další alternativou je ale pokračování v bojích. A jak bylo vidět přijetí filozofa a novináře Lévyho, Libyjci by radši znovu Kaddáfího, než aby pokračovali v občanské válce.