Praha se rozhodla zakázat volné pobíhání psů. Konečně!
Magistrát hlavního města připravuje vyhlášku, která metropolitní pejskaře asi moc nepotěší. Pokud ji totiž schválí zastupitelé (a není důvod, proč by ji neschválili), od poloviny letošního listopadu budou muset být všichni pražští čoklové venku na vodítku. „Třikrát sláva!“ volám hlasitě.
O bizarním českém Čoklostánu jsem už v minulosti psal třeba TADY. Teď se zdá, že se snad konečně přiblížíme nejen civilizovanému světu, ale i civilizovaným českým městům jako Brno, Ostrava nebo Plzeň, kde už psa „na volno“ nepotkáte. Proč je to skvělé?
1. Čoklů je v Praze moc
Oficiálně jich je v metropoli registrováno 93 tisíc, ale podle odhadů jich tu ve skutečnosti žije asi 120 tisíc. To je zhruba jeden čokl na deset Pražanů. Pokud budou muset být povinně na vodítku, pro řadu pejskařů to bude „prohibitivní hranice“. Česky řečeno si řeknou: „Za tuhle úřední buzeraci už mi ten blbej čokl nestojí“. Čoklí stavy tedy v Praze díky nové vyhlášce časem poklesnou a s nimi i všechny nepříjemnosti, které čoklové v metropoli způsobují. Viz níže.
2. Čoklové ve městě obtěžují
Proč mám být na ulici očicháván, poskákáván, oslintáván nebo vyštěkáván? Vrhám se snad já na majitele psů, abych jim zblízka projevil svou přízeň nebo nenávist? Štěkám snad na někoho nebo se mu pletu pod nohy?
istock_000012816431medium.jpg
V parku chci odpočívat, ne být vyštěkáván. (Foto: clickhereconsulting.com)
A to se čoklů nebojím. Umíte si ale představit, jaký to musí být stres pro někoho, kdo už byl psem napaden a pokousán? Nebo pro malé dítě tváří v tvář naježenému dobrmanovi nebo vlčákovi?
3. Čoklové ve městě prakticky znemožňují sportování
Jedete na kole, na inlinech nebo prostě jen tak běžíte parkem, když tu vás začne pronásledovat zuřivě štěkající šelma. Trhá vám kalhoty a zakusuje se do nohou. „Ajaxi, fuj je to! ... To víte, lovecký pud,“ omlouvá své zvíře majitelka.
Nejsem žádné „fuj“. Je mi srdečně jedno, jaký má které zvíře nebo člověk pud, ale musí ho ovládat. Já přece v nočním parku taky nedávám na mladých pejskařkách volný průběh svému rozmnožovacímu pudu. Nebo že by pak stačila omluva: „Slečno, to víte, jsem přece samec... Ale tu roztrhanou sukni vám zaplatím, nebojte!“
rape-is-a-social-disease-fifthangle-1024x646.jpg
Psi se na cizí lidi vrhat smějí, muži se na cizí ženy vrhat nesmějí. Kde je rovný přístup? Kde je spravedlnost?! (Foto: fifthangle.com)
Městské parky tu jsou pro lidi, ne pro čokly. Sportovat bez čoklích ataků je naše lidské právo. Běhat chodíme, abychom se uvolnili, a ne abychom museli pořád sledovat a hlídat, odkud po nás vystartuje nějaký čokl. Na kole nebo na inlinech se pohybujeme rychle, takže kolize s čoklem může být nebezpečná i v případě, že jeho zuby náhodou nescvaknou.
4. Čoklové ve městě brání romantickým snídaním v trávě
Lehnete si v parku na trávu, vytáhnete piknikový košík s chlebíčky, pečeným kuřetem nebo klobáskami… Během pár minut je u vás něčí čokl „na volno“, který uchvátí vaše jídlo a někam s ním odběhne. „Pro pejsky je cizí jídlo neodolatelným lákadlem,“ vysvětloval to v jedné webové diskusi nějaký chovatel.
A co je mi po tom?! Je to moje jídlo, a protože majitelé psů nedokážou krádežím zabránit, musejí být čtvernozí zloději na vodítku.
5. Čoklové bez vodítka znečišťují parky
Na ulicích se čoklomilové po svých čoklech už naučili uklízet, respektive k tomu byli postupně donuceni kombinací pokut, dostupnosti šáčků na lejna a veřejné ostudy, kdyby ta lejna neuklízeli. V trávě pražských parků to ale dílem ignorují („Přece to tu po Rexíkovi nebudu sbírat, vždyť to je přírodní hnojivo…“) a dílem si toho ani nevšimnou. A park není psí záchod.
fepy3ypsobtj2c9negfi.jpg
Na trávě v parku to po něm majitel neuklidí, vsaďte se. (Foto: i.kinja-img.com)
Čokl na vodítku se aspoň nikde nevykálí bez dohledu majitele.
Pejskaři ovšem právě proto proti připravované vyhlášce už předem preventivně protestují. Čokly prý nebudou mít kde venčit. No a? Pokud nedokážuu civilizovaně řešit vyměšování svého zvířete, nemám si ho pořizovat. Osobně bych měl rád ve svém pražském bytě slona, ale nechce se mi po něm na ulici uklízet.
6. Čoklové bez vodítka jsou šikanou lidí
„Pes pouze na vodítku je šikana pejskařů,“ napsal v Lidovkách psí psycholog Rudolf Desenský. Čtete dobře – naše podivně zdegenerovaná evropská civilizace to už dopracovala tak daleko, že má kromě psích pedikérů, psích kadeřníků, psích hotelů a psích pekařství i psí psychology. Jenže je to přesně obráceně – čoklové bez vodítka jsou šikanou lidí. Důvody jsou popsány výše.
Sečtěno a podtrženo
Čokl do města nepatří. Trpí tam jak on, tak i všichni lidé okolo kromě pejskaře. Čokl patří na venkovskou oplocenou zahradu, kde může do sytosti běhat, ňafat a štěkat, aniž by to někomu příliš vadilo. Čokl potřebuje svobodu a volnost, jenže tu v Praze už z principu mít nemůže. Ohrožuje tím totiž svobodu a volnost nás lidí, kteří už z principu stojíme nad čokly.
V Praze si čokly pořizují převážně divní lidé. Jsou sami, emočně strádají a čokl jim dělá „vrbu“, vlastnictvím bojového plemene si kompenzují nějaký mindrák, na rozdíl od partnerky nebo partnera mohou na psa beztrestně křičet a mlátit ho, díky psovi si plní své zvrhlé koncentráčnické sny o disciplíně a výcviku k poslušnosti... Normálního člověka přece nemůže bavit řvát na jiného živého tvora „Sedni!" a „Lehni!“
foucault43.jpg
Francouzský poststrukturalistický filozof Michel Foucault odhalil „pejskařské“ povahy s nutkavou potřebou dominance ve studii Dohlížet a trestat – kniha o zrodu vězení. (Foto: i.kinja-img.com)
Pražská čoklí vyhláška tak bude mít jen jednu chybu: kromě povinného vodítka bohužel neobsahuje i povinný náhubek. To ještě zbývá prosadit. Napište svému poslanci!
Ale teď vážně – nebylo by lepší, spravedlivější a pro obě strany prospěšnější, kdyby to bylo celé naopak? Zde máte hned 7 důvodů, proč se nechat adoptovat psem či jiným zvířetem.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Kateřina Horáková
Komerční článek
Arian Ebrahimi
Jan Studnička
Jana Mrákotová