Emanuel Moravec je nechvalně proslulým symbolem české kolaborace v období druhé světové války. Člověk, který se dokázal z vojáka a zarputilého vlastence přetransformovat v jednoho z největších kolaborantů s nacistickým režimem. Svědomí, karma, osud, nebo možná všechno dohromady, jej ale přeci jen dohnalo. 5. května roku 1945, přesně před 77 lety, spáchal Moravec na cestě za K. H. Frankem sebevraždu.
Symbol kolaborace
Emanuel Moravec je znám především jako symbol protektorátní kolaborace. Původně byl Moravec ale vojákem z povolání, jako voják se „narodil“ a jako voják také žil. Za první republiky byl víceméně synonymem pro člověka milujícího svou vlast. Obdivoval prezidenta Masaryka, dokonce i Edvard Beneš mu byl po chuti.
Když se nad Evropou ve třicátých letech začala smrákat nacistická mračna, Emanuel Moravec se postavil na odpor. Netajil se svým rázným nesouhlasem s nacistickou ideologií a veřejně proti ní protestoval. Byl jedním z těch, kdo se chtěl bránit v případě napadení ze strany Hitlerovského Německa.
Zrada
V roce 1938 však přišla Mnichovská dohoda a v roce 1939 se stal z Moravcovy milované republiky protektorát. Zhrzený hrdina se ale definitivně nezhroutil. Nalítl nacistům a nechal se vtáhnout do rozjetého vlaku druhé světové války. Přes noc se stal kolaborantem, zrádcem, podvodníkem. Bál se gestapa, přeci jen, vyjadřoval se proti nacismu ostře. Bál se koncentračního tábora, bál se Adolfa Hitlera. Na druhou stranu jeho vojenská část osobnosti obdivovala nacistické válečné tažení.
Moravcova kolaborace byla znásobena jeho minulostí. Lidé věděli, jaký byl v období první republiky, jak se stavěl k politice, jaké měl názory, koho uctíval… o to byla jeho kolaborace a zrada horší a zásadnější. V onom roce 1939 nastal u Moravce obrat o 180 stupňů.
Soudný den
Nutno podotknout, že od té doby se Moravec nemusel k ničemu přemáhat. Němce podporoval, kde to šlo, válečnou nacistickou mašinerii obdivoval, oddaně hajloval, kdykoli k tomu měl příležitost – stal se vlastizrádcem. Boží mlýny ale melou jistě. A v případě Emanuela Moravce to nebylo ani tak „pomalu“, jak praví rčení.
Faktem také je, že v letech 1939, 1940 a 1941 se bleskové vítězství Třetí říše ve válce v Evropě vlastně nejevilo vůbec nereálně. Moravec to jako vojenský teoretik pravděpodobně viděl a chápal, možná chtěl vlastně svou činností zachránit republiku před totální devastací, jelikož neviděl jiné východisko – i takové jsou pohledy na Moravcovu kolaboraci. Zrada to však byla, neoddiskutovatelně.
Vše jej dohnalo 5. května roku 1945, když vypuklo Pražské povstání. Wehrmacht byl sevřen z jedné strany Sověty a z druhé strany Spojenci. Oba písty se vzájemně pomalu přibližovaly a chystaly se zmáčknout celou Hitlerovu Třetí říši jak z východu, tak ze západu. I v Praze se lidé začali proti slábnoucímu a rozpadajícímu se systému bouřit. Protestovali, bojovali, vzdorovali. Moravec se octl na dně, stejně jako tenkrát v roce 1939. Tentokrát však stál na druhé straně barikády.
Tak jako tehdy dostal strach z gestapa, dostal v ten moment strach z povstalců, tedy z jeho dřívějších spoluobčanů, kteří jej ještě před několika lety obdivovali a považovali za symbol bojovníka proti zrůdnému nacismu. Toho dne, 5. května, Moravec nasedl před Kolovratským palácem do policejního nákladního vozu a vydal se na schůzku s K. H. Frankem, jedním z dalších kolaborantů.
V Praze ale vřelo povstání, vůz se dostal na Malostranském náměstí pod palbu a musel se vydat přes Klárov směrem k Pražskému hradu. Emanuel Moravec se v tu chvíli asi pěkně zapotil, čemuž nepřispěla ani skutečnost, že autu v Chotkových sadech (Chotkova ulice) došel benzin. Řidič byl nucen vystoupit, a v tu chvíli Emanuel Moravec vytáhl svůj revolver a bez váhání se zastřelil. Vlastní rukou tak skončil život nejnenáviděnějšího protektorátního kolaboranta.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
