Jedna část historiků Gajdu považuje za nadaného vojevůdce, který si zvládl udržet čest i přes své fašistické zakotvení, druhá část ho zatracuje a obviňuje z kolaborace. Důkazem rozporuplnosti postavy Radoly Gajdy je také událost z roku 2007, kdy byl vandaly poničen jeho hrob na Olšanských hřbitovech.,

V žilách mu proudila krev vojáka

Rudolf Geidl se narodil před 128 lety do rodiny délesloužícího poddůstojníka rakouské armády Jana Geidla v černohorském přístavním městě Kotor, tehdy ještě v Dalmácii. Je potřeba zmínit, že velká část Gajdova života je zahalena mlhou tajemství a pro některé životní události existuje několik různých verzí na základě rozcházejících se informací získaných od lidí z Gajdovy blízkosti a samotných Gajdových výpovědí. Po přestěhování rodiny na území Moravy nastoupil Rudolf na gymnázium v Kyjově, jak se ale vyvíjela jeho studijní cesta dál, se již přesně neví. Důležitým bodem Gajdova života je ale především nástup na vojnu v roce 1910 jakožto jednoroční dobrovolník, kdy se projevila jeho vojenská zapálenost, kterou zdědil po otci. Nastoupil k pátému pevnostnímu dělostřeleckému pluku v Kotoru a po skončení balkánských válek v letech 1912 až 1913 se usadil v dříve tureckém Skadaru, kde potkal svou budoucí ženu Zorku.

mohlo by vás zajímat

František, svobodný pán Trenck: Válečník nebo bandita? Muž sloužící ve službách Marie Terezie, kterému žádný hřích nebyl cizí

Radola Gajda byl dezertér

Po vypuknutí první světové války v roce 1914 neuposlechl mobilizační rozkaz, načež byl zatčen a přiřazen k lehkému jízdnímu dělostřelectvu rakouské armády. O rok později se mu podařilo u Višegradu dezertovat k černohorské armádě, kde si změnil jméno. Tak se z Rudolfa Geidla stal slovansky lépe znějící Radola Gajda. Následný sled událostí dostal Gajdu do palčivé situace, kdy mu hrozilo rakouské zajetí a za dezerci pochopitelně i trest smrti. Gajda nakonec našel útočiště v ruské polní nemocnici a dostal se s hodností kapitána do Ruska, kde si prošel skrze srbské vojsko až k nově vzniklým československým dobrovolnickým legiím. Následně se díky svým vojenským úspěchům, například v bitvě u Zborova v roce 1917, stal velice uznávaným velitelem a dosáhl hodnosti generálmajora. Pro Gajdu však po skončení první světové války boje neustaly, v Rusku se totiž přidal na stranu bělogvardějců a bojoval proti bolševické revoluci, ovšem neúspěšně.

Gajdova aféra

Po návratu do Čech v roce 1920 se těšil velkému uznání, vystudoval Vysokou válečnou školu v Paříži a roku 1926 se stal mimo jiné náčelníkem hlavního štábu československé armády. V tomto roce se Gajda také ocitl před soudem za vlastizradu na popud tehdejšího hradního osazenstva. Soudní proces se však stal naprosto směšným, svědci si údajně absolutně protiřečili a důkazy neodpovídaly realitě. V této takzvané „Gajdově aféře“ byl sice Gajda zproštěn obvinění a vyšel od soudu jako nevinný, byl však také degradován na vojína, což je nejnižší armádní hodnost. Tato životní zkušenost pravděpodobně dohnala Gajdu ke vstupu do politiky, k čemuž přispěla i nestabilní politická situace ve střední Evropě. V sousedním Polsku došlo k převratu, v Československu padla v roce 1926 druhá vláda Antonína Švehly a Radola Gajda se o rok později stal vůdcem Národní obce fašistické. Zde je potřeba konstatovat rozdíly mezi prvorepublikovým českým fašismem a vznikajícím německým nacismem. Český fašismus tehdy totiž vystupoval nejen proti Židům, ale také proti Němcům a nacistickým stoupencům. Politika, ke které se Gajda hlásil, byla postavena na stavovském zřízení státu a italském fašismu a názory týkající se genocidy celých národů, nadřazenosti určitých ras a ovládnutí světa nezastávala.

Kolaborant či nikoli?

V čele Národní obce fašistické zůstal až do roku 1939, kdy byla strana rozpuštěna a Gajda vstoupil do tehdy jediného povoleného politického subjektu, čímž bylo Národní souručenství. Je známo, že Gajda nesl velice těžce zradu spojenců a jeho projevem nesouhlasu bylo vrácení všech britských a francouzských medailí a ocenění, které obdržel během své dosavadní vojenské kariéry. V roce 1938 se tedy velice aktivně zapojil do obrany hranic Československa před nadcházející německou okupací. Důkazem jeho nesouznění s nacistickým režimem je také například jeho finanční pomoc českým a polským letcům, kteří na počátku války emigrovali do zahraničního odboje či krytí odbojových aktivit svého syna.

GALERIE Radola Gajda

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Pád Radoly Gajdy

Během války se v podstatě stáhl z veřejného života a politicky se téměř neangažoval. Na konci války v roce 1945 se stal jedním z adeptů na diplomatické vyjednávání se západním velením. Osloven s nabídkou byl i Emanuelem Moravcem, kterého však odmítl, jelikož proti němu Moravec svědčil v aféře z roku 1926, což mu Gajda nezapomněl. Navíc neměl pochopení pro Moravcovo kolaborantství. I přesto byl kvůli spojitosti s fašismem po válce postaven před soud a v roce 1947 odsouzen ke dvěma letům vězení, které si téměř celé odpykal ve vazbě v letech 1945 až 1947 a byl tedy v podstatě ihned propuštěn. Prokurátorem v jeho soudním řízení byl nechvalně známý Josef Urválek, který Gajdovi navrhoval doživotní trest. Ve vazbě byl týrán a následkem krutého zacházení téměř přišel o zrak. Radola Gajda zemřel na následky podlomeného zdraví krátce po „Vítězném únoru“ 15. dubna roku 1948 a zapsal se do české historie jako jedna z nejkontroverznějších postav.