Pane primáři, brzy uplyne rok od chvíle, kdy jsme se dozvěděli o prvních Češích nakažených nebezpečnou virovou infekcí. Události pak nabraly poměrně rychlý spád. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Nikdy jsem si nemyslel, že budu vést oddělení, kde se budou léčit pacienti, kteří vyžadují režim BSL3, což je druhý nejpřísnější protiepidemický režim. Představovali jsme si, že se bude provozovat někde v armádní nemocnici v Těchoníně nebo ve speciálních boxech v areálu Nemocnice Na Bulovce. A najednou to bylo tady – najednou jsme se oblékali do overalů, ve kterých je velmi nekomfortně, nosili jsme respirátory, v nichž se nedá pořádně dýchat, měli jsme na obličejích brýle nebo štíty, přes které není nic vidět. A rukavice jsme si oblepovali náplastí tak, abychom si neexponovali kůži tomu prostředí.

Co bylo nejtěžší?

Vyrovnat se s úzkostí a strachem, které zejména na jaře loňského roku společnost prostoupily. Nevěděli jsme, co ten „kovid“ je, co se stane, když se nakazíme my zdravotníci, jestli bude ohrožovat nás, naše rodiny, naše děti. A ta nejistota byla obrovská. Když se teď podívám, kolik pacientů na našem pracovišti a v celé republice nemoc prodělalo…

mohlo by vás zajímat

Movember přivedl více mladých do ordinací lékařů a k samovyšetření varlat, říká urolog Martin Lukeš

Najednou bylo potřeba řešit spoustu věcí. Co se nejvíc povedlo, co byste vypíchl?

Nové přicházelo velmi rychle, často se hodně improvizovalo. O to víc jsem hrdý na to, že nemocnice situaci zvládla. Když padlo rozhodnutí, že je potřeba provádět triáž, aby pacienti vstupující do nemocnice do ní nákazu nezavlekli, byli jsme třídění schopni zorganizovat do 48 hodin. Dokázali jsme uzavřít nemocnici, nastavit systém, díky němuž jsme byli schopni vytřídit až tisíc pacientů denně. Za jeden z velkých úspěchů považuji fakt, že jsme na jaře neměli ani jednu nákazu způsobenou v souvislosti s pobytem v nemocnici. Dokázali jsme riziko u pacientů dopředu identifikovat a nákaza se v nemocnici nešířila.

Přišel ale podzim a epidemiologická situace se začala zhoršovat…

Myslím si, že málokdo na podzim dokázal docenit vlastnosti exponenciálního růstu, kdy na začátku, kdy je možno ještě něco rozhodnout a reálně zpomalit šíření pandemie nebo ji zastavit, se zdánlivě nic nedělo. Přibývalo pozitivně testovaných, na přelomu září a října 400 denně, pak najednou tisíc, což bylo z pohledu čísel na jaře opravdu hodně! A osm, deset tisíc! Věděli jsme, že za čtrnáct dní až tři týdny se to projeví ve velkém nárůstu hospitalizovaných. Skutečně se to stalo. V nejvyšším zatížení na konci října a na začátku listopadu jsme měli otevřené tři jednotky intenzivní péče pro pacienty s covidem-19, všechny téměř plné, přidali čtvrtou, improvizovanou na oddělení jednodenní chirurgie…

Máte za sebou šňůru náročných měsíců a vše zatím nasvědčuje tomu, že několik takových ještě před sebou. Jak se cítíte?

Zažíváme velkou únavu, až apatii. V podstatě jsme si na ni všichni zvykli, všichni jsou už unavení a připadá mi, že všichni fungujeme v režimu autopilota, kdy spousta věcí se odsunula bokem, neřeší se a věnujeme se následkům nové nemoci. Což je jen půl pravdy, protože kromě kovidu tady pořád je a vždy byla i ostatní péče. Zatímco na jaře se vše zavřelo a kdo měl nemoc covid-19, měl stoprocentní přednost a celý systém se nastavil na – z dnešního pohledu – několik kovidových pacientů, nyní od podzimu je to vyrovnanější. Tak, jak to má být. Tedy že nerozlišujeme pacienty, jestli mají nebo nemají toto virové onemocnění. Rozhoduje naléhavost jejich stavu. Když sem někdo přijede s kovidem, má stejnou prioritu, jako někdo, koho přivezou v těžkém stavu s infarktem. To platilo i na jaře. Péči ale potřebují i lidé s jinými nemocemi, například nádory. Snažíme se poskytovat maximum péče všem, kteří to potřebují. A to na nás samozřejmě klade obrovskou zátěž.

mohlo by vás zajímat

„Transplantace obličeje v našich podmínkách by byla velmi složitá,“ říká přední český plastický chirurg Libor Kment

Co se za ten těžký rok ukázalo?

Ukázala se spousta věcí. Pandemický plán platný před kovidovou situací předpokládal, že 30 % zdravotníků nepřijde do práce. Na jaře jsme se toho skutečně obávali a byli jsme strašně překvapení, že k tomu v podstatě nedošlo. Naše klinika má přibližně 230 zaměstnanců a jen několik lidí se vyhnulo práci s kovidovými pacienty. To samé se týká i lidí, kteří k nám byli přiděleni na výpomoc. Aktuálně nám tu pomáhá spousta sester, sanitářů z jiných oddělení. Ani ti to v naprosté většině případů nevzdali. Měli jsme tady i mediky, kteří se přihlásili dobrovolně a na jaře nám velmi pomohli. Měli jsme tady i studenty zdravotnických škol či vojáky. Měl jsem tedy možnost poznat své kolegy i po této stránce a jsem příjemně překvapen a stále velmi hrdý na to, že nikdo nevzdal.

Jak hodně jste své spolupracovníky poznal?

Výzva, kterou před nás život postavil, upozadila některé spory a všechno začalo fungovat. Zejména na jaře, kdy se všichni nové neznámé nemoci báli, šlo často o situace, kdy jsem musel, jak se říká, smeknout. Například jedné naší lékařce se při její první službě na kovidovém oddělení udělalo zle a pozvracela se do respirátoru. Říkal jsem si: „Tak ji budeme muset vyměnit…“ Ale ona si dala půl hodiny pauzu a přišla zpátky. A pracuje tam dodnes. V dnešní, jinak klidné době, je těžké hrdinství projevit nějakým konvenčním, řekněme románovým, způsobem. Já proto za hrdinství dnešních dnů pokládám toto. Za ně si takových lidí ohromně vážím. A také toho, že všichni vydrželi. Nás - kolektiv, oddělení, kliniku – to určitým způsobem sblížilo. Ti lidé mají něco, co společně zažili, společně zvládli. Dokonce během podzimní vlny pandemie byli na některých odděleních tak semknutí, že, i když jim bylo špatně, nechtěli vypadnout a říkali si: „Já nechci být první, kdo to vzdá. “ Takže jsme některé kolegy z provozu museli důslednou prosbou donutit trochu si odpočinout… Síla kolektivů, kdy ti lidé pracovali a nějakou dobu i žili pro své kolegy víc než pro sebe samé, se ukázala obrovská!

Od loňského jara jste krajským koordinátorem intenzivní péče. Jaká je spolupráce s ostatními pracovišti v rámci Ústeckého kraje, jak ji hodnotíte?

To má zajímavý vývoj. Jako v každém kraji, i v našem vždy panovala určitá rivalita, v některých případech i animozita mezi jednotlivými nemocnicemi. Pramenila z pocitu historických křivd, že někdo dělá méně nebo hůře než ten druhý. Pandemie všechno vymazala. Krajský koordinátor intenzivní péče má nějakou exekutivní pravomoc něco nařídit a měl by de facto řídit, usměrňovat. Říkal jsem si, že tohle je největší výzva – jak smířit malé nemocnice s velkými a menší s těmi středními, protože měly v regionech vždy trochu tendenci spolu bojovat. Velmi příjemným překvapením bylo, že to celé fungovalo velmi hladce. Každý pochopil, že v systému, který jsme nastavili, musí silnější pomáhat slabším, ale že ti slabší se také musí, v rámci svých možností, snažit. Systém byl všeobecně přijat a nemocnice vycházely a dodneška si vychází vstříc. Spolupráce je velmi dobrá a já si toho velice vážím.

Co všechno práce koordinátora obnáší?

Denní praxe krajského koordinátora intenzivní péče v Ústeckém kraji je taková, že je na telefonu 24 hodin. Provozujeme dispečink, na kterém se střídáme s kolegou, a tak sem tam zbude víkend, kdy na telefonu, který může zazvonit kdykoliv, nemusím být. Na celém posledním roce je právě tohle nejvíc unavující. Na druhou stranu musím říct, že výsledek je dobrý. Což je skutečnost, co nás drží v provozu a dává další sílu.

mohlo by vás zajímat

„Když jste v boji, strach jde stranou,“ říká generál Petr Pavel v (NE)BLÁZNI

Dlouhou dobu vypadalo, že si kraje v České republice s počtem hospitalizovaných pacientů s covidem-19 dokáží poradit. S růstem počtu těžších případů, kdy lidé skončili na intenzivních lůžkách, některé potřebují pomoci, jako např. sousedící Karlovarský kraj. Jak spolupracujete s ostatními regiony?

Jeden z nejlepších počinů, které se v České republice při koronavirové krizi podařily, bylo nastavení krajských koordinátorů intenzivní péče a národního dispečinku lůžkové péče. Ten v podstatě funguje jako určitý rozcestník pro mezikrajské překlady. My jsme nyní v pozici méně postiženého kraje, takže kolegům z Karlovarského kraje vypomáháme do míry, do jaké můžeme. I my se musíme postarat o pacienty s covidem-19 i o ty další. V týdnu na přelomu ledna a února jsme převzali 20 pacientů, kteří nevyžadovali intenzivní péči, do nemocnic v jihozápadní části kraje. Když jsme na podzim potřebovali přeložit některé pacienty s koronavirem, abychom se mohli začít věnovat ostatním pacientům, okolní kraje nám úplně stejně vyšly vstříc. Díky národnímu dispečinku lze dohodnout i vzdálenější překlady a myslím si, že tento dobře fungující systém přispívá i k tomu, že Česká republika je zatím prostá apokalyptických scén, jaké jsme viděli v médiích z Itálie a New Yorku.

Jak odpočíváte? Daří se vám to? Co děláte rád, abyste si u toho odpočinul?

V posledních měsících minimálně. V létě, když bylo hezky, jsme s kolegy s oblibou lezli po skalách tady v okolí. Horolezeckou stěnu nám zavřeli, takže teď je období, kdy příliš prostoru pro aktivní odpočinek není. Když se podaří vyrazit na běžky, je to prima a – koneckonců – dneska už je prima i obyčejná procházka v lese. Cením si času stráveného s dětmi, s rodinou. A vyhlížím jaro.