Školní rok je v plném proudu. Učitelé rodiče pravidelně informují o tom, jak si jejich ratolesti vedou. Některá sdělení jsou úsměvná, ale některá, ruku na srdce, dokážou dospělé vytočit do atmosférických výšin. Ono totiž neustále číst nebo poslouchat oznámení typu „vyrušuje“ či „nevydrží sedět“, je poněkud únavné. Nepoložili jste si tedy otázku, jestli zrovna vaše dítě není vlastně handicapované a netrpí tzv. ADHD?
Je to vůbec diagnóza?
V poslední době se často spekuluje, jestli ADHD neboli porucha osobnosti s hyperaktivitou vůbec existuje. Zvláště starší generace má pocit, že jsou dnešní děti jen rozmazlené, že jsou vedené příliš volnomyšlenkářsky, že jsou prostě nevychované. Oslovili jsme proto psychologa Radka Ptáčka, aby nám vysvětlil, jak to tedy je. „Dřív se mluvilo o takzvaných ‚elemďácích‘. Nebyla jakákoliv kritéria, takže většina dětí, která byla nějakým způsobem nezvladatelná, byla takto označena. Slyšet ve škole, že to je ‚elemďák‘, nebo že to je ten, co ‚má tu mozkovou poruchu‘, nebylo vůbec neobvyklé. Jen málokdo se pozastavoval nad tím, jak stigmatizující a ponižující to pro děti a jejich rodiče je,“ říká profesor Ptáček.
Takže ne, ADHD není žádný výmysl a není pochyb o tom, že se jedná o poměrně velkou skupinu dětí, která potřebuje odbornou pomoc. A pomoc potřebují určitě i rodiče, ale někdy také učitelé, kteří dost často nevědí, jak s takovými žáky pracovat. Profesor Ptáček správně připomíná: „Už od dětství jsme si kolikrát vychovávali ‚lúzry‘, kteří selhávali na základní škole, střední škole, kterou často nedodělali, i v zaměstnání. Mezi pachateli závažné trestné činnosti, které jsem vyšetřoval jako soudní znalec, byla ‚diagnóza LMD nebo ADHD‘ téměř pravidlem. Nicméně nebylo to proto, že by to byly poruchy spojené se zvýšenou kriminalitou. Ale proto, že dítko, které se pralo s určitým vývojovým oslabením, nejen nedostalo dostatečnou podporu, ale často jsme mu i ‚podtrhli nohy‘ a nechali spadnout až na zem, ze které se už samo nezvedlo.“
Poruchoví géniové
Není ale nutné propadat beznaději, že z každého hyperaktivního dítěte vyroste vyvrhel na okraji společnosti. Naopak. Historie ukazuje, že s poruchou osobnosti s hyperaktivitou se potýkala celá řada známých osobností. Jednu z předních příček určitě obsadí vynálezce Thomas Alva Edison. Věděli jste, že „otec žárovky“ chodil do školy pouhé tři měsíce? Učitel ho označil za zaostalého a jeho matce tak nezbylo, než ho dál učit doma. Svoje si určitě užili i rodiče dalšího světového velikána, Alberta Einsteina.
Jako dítě byl tento autor všeobecné teorie relativity hyperaktivní a navrch trpěl dyslexií a autismem. No, a nakonec to v roce 1921 dotáhl až k Nobelově ceně za fyziku. Určitě v tomto výčtu nesmíme opomenout geniálního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta. V Mozartově případě se navíc přidal ještě takzvaný Tourettův syndrom, vyznačující se trhavými pohyby, podivnými grimasami či zvláštními zvukovými projevy. Tento nevyléčitelný syndrom postihuje paradoxně často velice nadané osoby a nijak nesouvisí s inteligencí.
Tak nezoufejte. Vaše dítě vám možná dokáže někdy zatopit, ale věřte, že je rozdíl mezi děckem zlobivým a nevychovaným a tím, které „za to prostě nemůže“. ADHD opravdu existuje a dětem a jejich okolí stojí za to vyjádřit podporu. „Tato podpora pomůže dětem bez problémů projít vzdělávacím systémem, který může být náročný i pro děti nadané ve všech oblastech, protože vyžaduje průměrnost. Pomůže jim nastartovat dobrý život, který bude těšit je i jejich okolí,“ uzavírá profesor Radek Ptáček. A co vy? Víte, jestli doma právě vy nemáte nástupce Jacka Nicholsona, Justina Timberlaka, Billa Gatese, Liv Tyler nebo Whoopi Goldberg? Ano, i tito megaúspěšní lidé trpí ADHD.
Svým dětem se hlavně věnujte. Nenechte je na pospas hracím konzolím. Připomeňte si, jaká panika se spustila, když se místo oblíbené hry objevila na monitorech jen černá obrazovka!
Podobné články
Doporučujeme
Martin Miko
