Slovenské Lidice
Říká se, že válka nejvíce postihuje ty, kteří se jí aktivně neúčastní nebo účastnit nechtějí. Nejhůře je na tom téměř vždy civilní obyvatelstvo ve válkou postižených oblastech. Mnohdy se totiž nemůže samo bránit a je válečným konfliktem terorizováno, šikanováno a omezováno. Důkazem nám mohou být dvě světové války z minulého století, které nevinné obyvatele různých koutů světa těžce zasáhly, nedejbože když se civilisté v daném konfliktu jakýmkoli způsobem přičinili. Následky byly strašlivé.
V Česku jsou nám z období druhé světové války známy příběhy Lidic, Ležáků a dalších obcí, v nichž nacističtí posluhovači vypalovali domy a popravovali muže, ženy i děti. I na Slovensku ovšem docházelo k podobně brutálním zásahům proti obcím, které se provinily či byly podezřívány z provinění se proti Říši. Terčem jednoho z nejbrutálnějších zásahů se při Masakru v Kľakovské dolině staly obce Ostrý Grúň a Kľak.
K samotnému masakru v Ostrém Grúni a Kľaku, též známém jako Krvavá neděle, došlo 21. ledna roku 1945. Samotnému zásahu německých ozbrojených složek ovšem předcházely události, které k následnému brutálnímu činu směřovaly.
Partyzánská válka
V samotném závěru světové války se většina slovenského vojenského odporu přetransformovala z otevřeného boje do partyzánského způsobu vedení války. Po potlačení Slovenského národního povstání vlastně bratrům Slovákům ani moc přívětivějších alternativ nezbývalo. Německá vojska sice byla na většině evropského území ve fázi ústupu, což však často kompenzovala brutálními a mnohdy vykonstruovanými akcemi proti civilnímu obyvatelstvu. Slovenský partyzánský protinacistický odpor našel četné opěrné body zejména v podhorských oblastech, kde se některé obce aktivně a odvážně angažovaly v odboji. Primárně z tohoto důvodu se často staly terčem nemilosrdných represí z německé strany.
Výjimkou bohužel nebyly ani obce Ostrý Grúň a Kľak, jež spadaly do horní části Kľakovské doliny. V tomto případě se ovšem nejednalo ani tak o německou prozíravost, která by odhalila utajovanou odbojovou a spikleneckou činnost v obou zmíněných vesnicích, jako spíše o zrůdnost slovenské kolaborace.
Obě podhorské obce v závěru války spolupracovaly s tamějšími partyzánskými skupinami. Obyvatelé partyzánům z oblasti pohoří Vtáčnik aktivně pomáhaly se sháněním potravin a celkovým zásobováním, což se někdy v polovině ledna roku 1945 dozvěděly německé zpravodajské služby. Nikoli však díky vlastnímu přičinění, nýbrž z důvodu podlosti slovenských zrádců kolaborujících s nacistickým režimem.
Na základě zjištěných informací naplánovala protipartyzánská jednotka Edelweiss útok na vytipované obce. Plánovaná akce měla mít především zastrašující rozměr, který by potenciální odpůrce režimu odradil od partyzánských aktivit. Na přepadu vesnic se podílelo několik set mužů včetně kompletní jednotky Edelweiss, německé domobrany a menší pomocné jednotky Waffen-SS, jež disponovala obrněnými transportéry a samohybnými děly. S touto silou se zdejší partyzánské skupiny nemohly rovnat, proto ustoupily do hor. Partyzánské jednotky se domnívaly, že se jedná o pátrací akce, přičemž doufali, že svým ústupem zajistí bezpečí pro ohrožené obce. Netušily, že naplánované akce budou nikoli pátrací, ale vyhlazovací.
Průběh masakru
První na řadě byla obec Ostrý Grúň. Časně z rána 21. ledna se nacistické jednotky vypravily ke jmenované obci, kterou nejprve obklíčily a následně napadly. Z každého domu ve vesnici byli civilisté vyhnáni a následně shromážděni. Prázdné domy začali nacisté ihned zapalovat, což ovšem nebylo to nejhorší. Při svém řádění začali nacisté na pozemku jednoho z obyvatel exemplárně popravovat veškeré obyvatelstvo. Zmasakrováno zde bylo 64 nevinných civilistů, včetně 26 žen a dvanácti dětí. Nejmladšímu dítěti byl pouhý jeden rok a dva měsíce.
Po kompletním zdevastování vesnice Ostrý Grúň se nacisté přesunuli do obce Kľak. V této obci si už nacistické zrůdy ani nedávaly práci se shromažďováním a hromadným popravováním. Místní obyvatelstvo stříleli nacisté jako zvěř tam, kde jej zrovna zastihli. Při přepadení zahynulo s výjimkou jediného člověka 84 obyvatel, mezi nimiž bylo šestnáct žen a 36 dětí. O to strašlivěji celá událost vyznívá. Nejmladšími oběťmi byla v Kľaku dokonce dvě tříměsíční a pětiměsíční nemluvňata. Ve vesnici byli také nalezeni tři příslušníci partyzánského odboje, kteří byli nejen zavražděni, ale také brutálně mučeni před zraky všech přítomných obyvatel. I obec Kľak byla nakonec kompletně vyrabována a vypálena.
Následující den byli vyhnáni obyvatelé i ze zbývajících osad v Kľakovské dolině. Celé údolí bylo nacisty uzavřeno a všechny domy, které se zde nacházely, byly zničeny a vypáleny.
Benešovská spravedlnost
Jak se říká, světská spravedlnost je na některé jedince prostě krátká. Například Ladislavu Nižňanskému, veliteli jednotky Edelweiss, se během ústupu podařilo uprchnout do zahraničí. Přestože se v poválečném období nevědělo, kde se právě nachází, byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Ve stejném procesu bylo odsouzeno i dalších několik členů stejné jednotky. Ti však dostali pouze tresty v podobě odnětí svobody v rozsahu od pěti do patnácti let. Velitel jednotky Nižňanský byl roku 2004 objeven v Německu a následně Zemským soudem zproštěn viny. Jeho aktivní účast na masakru v Kľakovské dolině se údajně již nedala dokázat. Nižňanský zemřel nepotrestán 23. prosince roku 2011. Částečným zadostiučiněním byl dopad Benešovských dekterů na německé obyvatelstvo obcí Píla a Veľké Pole. Tamější kolaboranti totiž aktivně pomáhali s přípravami a průběhem masakru. Ačkoli Benešovy dekrety byly mnohdy nespravedlivé, v tomto případě se postaraly o vysídlení zrádců, kteří se výrazně zasadili o krutou smrt několika desítek nevinných slovenských mužů, žen a dětí.