Prezident Beneš si kontroverzní dekrety o odsunu Němců necucal z prstu aneb Dodnes nepochopená poválečná legislativa – G.cz
Vyhledávání

Prezident Beneš si kontroverzní dekrety o odsunu Němců necucal z prstu aneb Dodnes nepochopená poválečná legislativa

Zdroj: Neznámý autor – Stzeman (2017-09-01), Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=62074039

Benešovy dekrety jsou od doby jejich vydání ožehavým tématem. Benešovy dekrety budí vášně. Benešovy dekrety rozdělují lid na dvě poloviny. Každý na ně má svůj názor a každý je rád používá jako argument v jakékoli politicko-historické rozepři. Málokdo ale všechny (nebo alespoň některé) dekrety četl a ví, o co se jedná a kdo za nimi ve skutečnosti stál. Žádný normálně smýšlející člověk si snad totiž nemůže myslet, že všechny dekrety pochází z hlavy prezidenta Beneše – ačkoli je všechny podepsal a převzal tím za ně zodpovědnost.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 19.5.2020, 09:40

Za všechno může Kalousek a Benešovy dekrety

K pochopení toho, proč se vlastně dekrety vydávaly, je potřeba znát tehdejší politický kontext. Druhá světová válka končí, na českém území figurují protektorátní orgány a protektorátní – okupační – garnitura, v Londýně funguje exilová vláda v čele s Edvardem Benešem. Po konci druhé světové války na našem území neexistovala žádná podoba Národního shromáždění, tudíž veškerou legislativní (zákonodárnou) aktivitu a odpovědnost na sebe musel převzít prezident Edvard Beneš a jeho okolí (exilová vláda).

Dekrety však nevcházely v platnost pouze poválečně, ale i během druhé světové války. Vzhledem k okupaci nebylo možné vykonávat zákonodárnou moc v souladu s Ústavní listinou. V letech 1940 až 1944 byly tedy vydávány především ty dekrety, které se týkaly ustanovení exilové vlády a dalších organizací, které pod exilovou vládu spadaly. Důležité byly dekrety z období let 1943 až 1945, které se týkaly převzetí kontroly nad (počítalo se s osvobozením) osvobozeným Československem a ustanovením nové československé vlády, jakožto exekutivy, a dalších orgánů s legislativní mocí.

A kdo za těmi kontroverzními dekrety vlastně stál? Byl to prezident Beneš, který si je vycucal z prstu, následně sám schválil, připojil autogram a vydal? Řekl si snad jednoho dne „vymyslím si teď pár kontroverzních dekretů a sám si je podepíšu“? Samozřejmě, že ne. Proces vydání a schválení dekretu je mnohem složitější, než si část občanů myslí – a z této mýlky pak často vychází jejich žalostná a úsměvná argumentace. Dekrety se vytvářely na jednotlivých exilových ministerstvech - podobně jako jsou v současnosti na některých ministerstvech vytvářeny zákony. Alena Schillerová se ráda chlubí zákony „z dílny ministerstva financí“, které jsou však většinou bohužel jen plagiátem opozičních návrhů zákonů. Po vytvoření dekretů na exilových ministerstvech je projednávala exilová vláda, která je po jejím schválení předložila prezidentu Benešovi a ten je stvrdil svým podpisem. Označení dekretů za „Benešovy dekrety“ je tedy ve skutečnosti velice nešťastným označením, které z Edvarda Beneše udělalo „stroj na vyrábění kontroverzních dekretů“. Na druhou stranu je pod nimi opravdu podepsaný on sám a má to jednu výhodu – když se řekne „Benešovy dekrety“, každý ví, o co se jedná. Podobně jako když se řekne „Babicovy dobroty“ - to také každý hned ví, o co se jedná. Těžko však říct, které z těchto témat je kontroverznější.

Dekrety se netýkaly jen veledůležitých témat

Dekrety se opravdu dotýkají obrovského množství rovin a témat. Existují například dekrety věnující se platovému přídavku státním zaměstnancům, školnému na státních středních školách, nakládce a vykládce zboží v železniční dopravě, znovuzavedení středoevropského času nebo třeba dekret o přeložení vysoké školy báňské z Příbrami do Moravské Ostravy. Tyto dekrety samozřejmě názory ve společnosti nerozdmýchávají.

Ovšem existují i ty nechvalně známé kontroverzní dekrety nebo třeba ty, jež se zabývají specificky extrémními tématy. Mezi ně patří například dekret o potrestání válečných zločinců a domácích kolaborantů, který byl vydán v únoru roku 1945. Další z těch „veledůležitých“ jsou například dekrety dotýkající se měnové a hospodářské tematiky. 19. května před 75 lety byl schválen také Dekret prezidenta republiky o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů. Dekrety z této oblasti v podstatě připravily v právní rovině půdu pro brutální odsuny Němců, Maďarů a dalších národů z oblasti československého pohraničí, zejména pak z oblasti Sudet. Následovaly dekrety o osídlení zemědělské půdy, která dřív patřila právě Němcům či Maďarům, českými a slovenskými obyvateli. Ruku v ruce s ním existoval dekret o konfiskaci německého a maďarského majetku.

Dekrety existovaly v celé Evropě

V tomto kontextu se často zapomíná na fakt, že bylo nutné po druhé světové válce najít způsob, kterým by se dal právní cestou konfiskovat a zabavit majetek patřící SS či majetkovým fondům, které stály na výnosech nacistických konfiskací. Dále je také potřeba brát v potaz to, že dekrety týkající se těchto témat, se vydávaly po celé Evropě. Státy se tímto způsobem snažili vypořádat se situací, která nastala po druhé světové válce. Ve většině nacisty okupovaných území totiž docházelo ke konfiskaci majetku a půdy ve prospěch Třetí říše. Státy byly navíc k těmto „právním krokům“ (včetně odsunu Němců z českého pohraničí) zavázány mezinárodními spojeneckými dohodami vítězných mocností – například dohodami, které vzešly z Jaltské či Postupimské konference.

Podrývání česko-německých vztahů?

Tyto dekrety opravdu budí v lidech různé pocity, někteří představitelé německého státu je dodnes považují za podrytí česko-německých vztahů. K dalším kontroverzním a velice diskutovaným dekretům patří například dekrety o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, akciových bank a soukromých pojišťoven. A pochopitelně. Nikomu se nelíbí, když je mu odebírán majetek, na což poukazoval už Niccoló Machiavelli ve svém díle Vladař, které vyšlo v roce 1532: „Respekt si panovník udrží potud, dokud nesáhne poddaným na majetek a na jejich ženy.“

Ústavním dekretem prezidenta pak prezident Beneš ustanovil Prozatímní Národní shromáždění, které zpětně 5. března roku 1946 ratihabovalo (dodatečně schválilo) všechny vydané dekrety. Z ústavních dekretů se staly ústavní zákony a „obyčejné“ dekrety byly prohlášeny za zákony. Tím byly definitivně zakořeněny v československém právním systému. Platnost některých dekretů byla ukončena, některé jsou však v platnosti dodnes. Ústavní soud totiž potvrdil jejich platnost a jejich závaznost, což znamená, že jimi nastolené změny jsou zachovány (konfiskace majetku etnických Němců apod.), ovšem právně jsou již pochopitelně neúčinné.

Všudypřítomná kontroverze

Myslet si, že Benešovy dekrety se týkají pouze odsunu Němců a znárodňování majetku, je totální politicko-historický alibismus a neznalost. Část těchto „zákonů“ samozřejmě byla kontroverzní, jelikož vycházela z Košického vládního programu, který byl připravován komunisty v Moskvě v souladu s komunistickou ideologií a sovětskými plány. Ta další, rozsáhlejší část, se však týkala především „vedení“ státu během druhé světové války a po jejím skončení také obnovení osvobozeného území Československa spojeneckými armádami a organizace poválečné československé vlády a dalších politicky činných orgánů.

Podobné články

Doporučujeme

Další články
Zavřít reklamu