Dominik Feri

Na úvod bych rád poznamenal, že středobodem zájmu tohoto zamyšlení bude to, co se dělo po uveřejnění onoho článku a následná rezignace Dominika Feriho. Nebudu zde popisovat, hodnotit ani soudit předmět celé kauzy, neboť to už je dosti podrobně a naprosto dostatečně popsáno v původním článku redakcí Deníku N a Alarmu.

Dominik Feri se v posledním roce a půl proslavil mimo jiné svými žlutými vykřičníky na instagramu, kterými informoval svých více než milion sledujících, a to především o nových opatřeních souvisejících s koronavirovou pandemií. Aktivně se podílel také na tvorbě vládního webu s přehledem informací týkajících se covidu-19, dlouhodobě byl uznáván za snahu přivést mladé lidi k zájmu o politiku.

Jeho téměř čtyřletou kariéru poslance utnulo pro někoho možná skandální zjištění. Zatím se z veřejných debat a diskuzí zdá, že celá kauza rozdělila veřejnost na dvě poloviny, kdy jedna hovoří o politickém předvolebním boji a nedostatečných důkazech, druhá o veřejném tajemství, které bylo už dlouho v povědomí společnosti. Jen se dostalo na povrch až nyní.

mohlo by vás zajímat

KOMENTÁŘ: Komunismus je psychiatrická diagnóza všech Čechů. KSČ mohla být po revoluci zrušena, společnost ale neměla vůli

Blahořečená rezignace?

Když se zaměřím pouze na Feriho pohotovou rezignaci, musím konstatovat, že se kolem ní strhla podivná lavina pochvalného plácání po zádech a přikyvování. Když přihlédnu k současné politické situaci, k normám a trendům, které jsou nyní v české politice standardem, opravdu lze o Feriho rezignaci hovořit jako o správném, rozumném a úctyhodném projevu politické odpovědnosti.

A právě tato skutečnost poukazuje na jeden z největších problémů české politiky. Politická odpovědnost již není samozřejmostí. Rozumná a morální politika již není samozřejmostí. V ideálním, dnes už možná i utopickém světě, by Feriho rezignace měla být naprosto standardním postupem, jenž by měl v podobně závažných případech přicházet automaticky. Nic, co by mělo být hodno extrémního obdivu. Místo toho tu máme naprosto ojedinělý přístup, který prakticky nikdo nečekal. Alespoň tedy ne v tak krátkém časovém horizontu. Dominik Feri je za svůj přístup, který by měl být naprosto normálním procesem, div ne blahořečen.

Ano, vzhledem k poměrům, na které jsme z dob vlády Andreje Babiše zvyklí, se skutečně jedná o pozoruhodný jev hodný politického uznání. Není to však špatně? Dominik Feri se jednoduše jen zachoval tak, jak by se měl zachovat každý politik v podobné situaci, za což mu v tomto ohledu patří určitá úcta a dík. Nicméně se k tomu pojí také apel na všechny ostatní politiky – nezapomínejte, že jste politicky odpovědní občanům, neboť jejich prostřednictvím jste tam, kde jste.

mohlo by vás zajímat

Za vším hledej ženu; i za pádem vlády: Kvůli Nagyové skončil Nečas na ulici a v Čechách se otřásla politická scéna

Kde je morálka a odpovědnost?

Ne že by snad česká politika před nástupem Andreje Babiše závratným způsobem oplývala morálním chováním a odpovědnými osobnostmi, nicméně dekadentní trend Babišovy politiky je více než zřetelný. Zmiňme pár příkladů: Ivo Soboda, ministr financí v letech 1998 až 1999 ve vládě Miloše Zemana. Odvolán kvůli podezření z trestné činnosti (vytunelování společnosti Liberta). Stanislav Gross, předseda vlády v letech 2004 až 2005. Odstoupil z funkce kvůli aféře týkající se jeho financí. Petr Nečas, předseda vlády v letech 2010 až 2013. Odstoupil z funkce kvůli kauze Nagyová. Zmínění politici rozhodně nejsou příkladem Ciceronova spravedlivého politika, který se podílí na věcech veřejných nikoli ve svém zájmu, ale pro blaho celého spolku. Naléhavost situace je přinejmenším dohnala alespoň k rezignaci, což už dnes v podstatě neplatí. Často nevýrazné figurky točící se na postu Ministerstva zdravotnictví jsou spíše směšnou fraškou a absurdním divadlem než projevem sebereflexe. Otázkou tedy je, zdali politická odpovědnost náhodou nefunguje jen na jedné straně politického spektra.

Andrej Babiš, současný předseda vlády. Trestně stíhaný, kauza Čapí hnízdo (dotační podvod v hodnotě 50 milionů), slovenským ústavním soudem uznaný jako spolupracovník StB, enormní střet zájmů potvrzený závěrečnou zprávou auditu Evropské komise. A reakce? Sedm let ukřivděného pláče, kličkování a pokřikování slova „kampaň“. Skutečně politická etika. Z poslední doby lze také zmínit Jaroslava Faltýnka, jehož nedávná kauza téměř vyšuměla, stejně tak Hamáčkova podivuhodná cesta do Moskvy, po které se záhadně slehla zem. Kdyby byl přístup Dominika Feriho standardem, možná už dnes máme poloviční Poslaneckou sněmovnu. Rezignovat na politickou funkci není konec světa a za očištění svého jména to přece stojí – pokud tedy máte čisté svědomí, což je možná jádro celého problému.

Ruku v ruce s rezignací Dominika Feriho vyvstaly také obavy, že bude za chvíli k odstranění vlivného politika stačit obvinění z krádeže žvýkaček v supermarketu. Zde se musím odvolat na hodnoty „ctnosti“ a zdravého rozum, které jako klíčové prosazují téměř všichni političtí filozofové od dob Antiky. Politik by měl být sám sobě morálním arbitrem (pochopitelně pod dohledem veřejnosti a médií), jenž dostatečně a správně posoudí naléhavost daného případu. A pokud tuto vlastnost rozumné politické kultury nemá, neměl by být zvolen a v politice by neměl co dělat. Závažnost a četnost obvinění vznesených proti poslanci Ferimu se rozhodně nedá připodobnit ke krádeži bonbónků. A co pak teprve třeba dotační podvod?