Jen pár hodin jízdy východním směrem leží země, která vašim potomkům připomene dobrodružné knížky o objevitelských expedicích. "Nejbližší evropská divočina" je ideálním místem pro letní zážitek s rodinou.
Pod roztopeným kotlem zmizí poslední kláda, pak se ozve pronikavý hvizd píšťaly a vyjíždíme. Za okny vláčku ubíhají dřevěné domky městečka Viseu de Sus. Pak se údolí sevře tak, že se do něj vejdou už jen koleje a řeka. Jmenuje se Vaser a stéká od ukrajinské hranice.
Koleje lesní železnice se kolem řeky táhnou pětačtyřicet kilometrů daleko s několika postranními odbočkami. Vedou tu od roku 1932, kdy je postavili dřevorubci. Dnes je to jedna z posledních parních úzkorozchodných železnic v Evropě – unikátní technická památka (www.cffviseu.ro). Můj syn David (10) má nadšením rozšířené oči, zvlášť, když se na jedné ze zastávek může vyfotit v železničářské čepici.
Bezcestné hory Maramureš
Rychlost vláčku nepřekračuje dvacet kilometrů v hodině, takže k lesní samotě Bardau přijíždíme až před polednem. Dřevorubců se vyptáváme na lesní cestu na hřeben Creasta Fager. Máme štěstí – nahoru právě míří koňský povoz, který veze zásoby na salaš. Několik set metrů vysoké převýšení tak naše batohy zvládnou i bez našich zad.
Na salaši si vzpomenu na knihu Miloslava Nevrlého Karpatské hry: „Z mlh se noří marmarošské koliby, žijí v nich většinou Rusíni, Rusňáci, s řečí překvapivě podobnou češtině. Jsou laskaví, dají sýr sladký i slaný, ovčí mléko a zaženou psy. To nejkrásnější na nich je, že nás vyprovázejí hrou na třímetrové fujary. Dují do lesklých, doma ukutých trub své východní písně, dokud se jim opět navždy neztratíme v jalovcích, kosodřevinách a bezcestných lesích marmarošských hor...“
Neznačená cesta nás pak přes horské louky vede k východu. Večer přijde první oheň, což je bonus Rumunska. Zkuste ho rozdělat v českých horách a pokuta vás nemine, ale tady to nikomu nevadí. V záři plamenů dětem čtu povídky Jacka Londona a mám pocit, jako kdyby mi zas taky bylo deset let. A to ještě netuším, že nás druhý den čeká zážitek jako z Londonových knih. U bezejmenné kóty 1387 cesta mizí v hustém lese. Několik hodin bloudíme.
Bůh Thor a baba Jaga
Na hřeben se vyškrábeme hustým porostem až díky azimutu, který jsem zadal do kompasu na hodinkách. Dcera Michaela (13) je nadšená, že se poprvé v životě ztratila v lese. Neplánované dobrodružství končí pod vrcholem Tiganu (1736 m), kde stavíme stan. Druhý den ráno nás čeká výstup na nejvyšší vrchol Toroiaga (1930 m), o kterém dětem „nakecám“, že se jmenuje podle nordického boha Thora a pohádkové baby Jagy. Věří mi to asi pět minut.
Hřeben Toroiagy připomíná střechu, spadající strmě na obě strany. Nabízí fantastické výhledy. Na jihu vidíme vrcholy pohoří Rodna, na severu pak ukrajinskou hranici s mohutným masívem Stogulem (1652 m) a Farcau(1962 m). Asi hodinu cesty za Toroiagou je v sedle nouzová útulna, kde se dá přespat. Nebe je ale bez mráčku, takže táhneme horami dál k východu.
Teprve za tři dny slezeme zpět do údolí Vaser. Na poslední stanici Valea Babei nasedneme do parního vláčku, který nás sveze zpět do civilizace.
Mýty a fakta
Bojíte se děti do Rumunska vzít? Žádná jiná balkánská země není obestřena takovým množstvím mýtů, nedorozumění a zbytečných obav.
1) V Rumunsku není hlad ani prázdné obchody. Tohle platilo za Ceausescovy diktatury před rokem 1989. Dnes tu najdete stejně zásobené sítě stejných nadnárodních supermarketů, stejně kvalitní restaurace a stejné fastfoody jako u nás.
2) V Rumunsku není nebezpečno a nikdo vás tu na potkání nepřepadne ani neokrade (respektive se vám to stane asi se stejným rizikem jako doma). Na žádné z mých dosavadních několika desítek cest po Rumunsku jsem se tu nikdy nedostal do žádné nebezpečné situace.
3) Rumunsko není „cikánskou“ zemí". Z 22 milionů obyvatel je podle statistik cikánů asi 600 000. Průměrný Rumun (hrdý potomek Dáků) se od nich ale vzhledem i chováním liší asi stejně jako průměrný Čech.
4) Rumunsko není zaostalé. Za posledních dvacet let udělalo neuvěřitelný skok kupředu. Cestování, penziony, silnice, čerpací stanice, kina, hospody, to všechno je tu na stejné úrovni, na jakou jsme zvyklí z domova.
Tip: Veselý hřbitov
Při výpravě do Maramureše se s dětmi nezapomeňte zastavit ve vesnici Sapinta, která leží asi pět kilometrů západně od oblastního města Sighatu Marmatiei. Najdete tu takzvaný Veselý hřbitov se stovkami hrobů ozdobených malovanými prkny.
V pestrobarevných obrazech jsou vyvedeny životy obyvatel vesnice i jejich často tragické konce. Vůbec to není strašidelné ani morbidní – děti se tu zábavnou formou poučí, že smrt k životu prostě patří.
Co vám naskočí v hlavě, když se řekne "Rumunsko"?
A TADY máte ultimátní seznam 82 věcí, které byste si měli sbalit na dovolenou k moři.
Podobné články
Komerční článek
Doporučujeme
Martin Miko
