Šli jsme takhle jednou (včera v půl sedmé) do Beer Pointu, který je součástí restaurace Nota Bene v pražské Mikovcově ulici. Natěšeni podle názvu podniku na dobré pivo jsme sešli dolů... a během pěti minut jsme byli zase venku. A co se týče tohoto pohostinského zařízení, venku už navždy zůstaneme. Když jsme se pak bez problémů usadili za rohem v jiném, mimochodem daleko známějším a tudíž i zaplněném ‚pivním‘ podniku, začali jsme rozebírat, jak bychom tuhle situaci chtěli řešit my s našimi potenciálními zákazníky a jak to dle našeho mnohaletého pozorování jde jinde. Protože když už hosta kvůli rezervacím není kam usadit a potřebujete ho tzv. odbýt, dá se to udělat zdvořile a elegantně, aby neodcházel jako zpráskaný untermensch. Možná to tak nevypadá, ale tahle hospoda je ve skutečnosti narvaná k prasknutí, takže už si není kam sednout. (Foto: Pavel Vondráček – v rychlosti, neboť jsme byli právě vyhazováni, a proto je snímek poněkud rozmazanější)   Je půl sedmé večer. Jsme tři – Nikol Š., Pavel V. a Radek K. Náš plán je dát si jedno pivo; když se ‚rozsedíme‘, tak třeba i víc. S tím vcházíme do Beer Pointu. V první místnosti s výčepem je několik poloobsazených stolů. V další místnosti za výčepem jsou (jak vidíte na fotce) prázdné stoly – až na ty účtenky s prostým nápisem REZERVÉ. "Dobrý večer, přišli jsme si k vám dát pivo."   1. V takovém případě host neočekává (a obsluha by to neměla dělat) jednoznačné striktní odmítnutí: "Tady je všude obsazeno." Když ono očividně obsazeno není. U stolů v první místnosti zbývá ještě dost volných židlí – některé jsou sice obsazené kabáty již dříve dorazivších hostů, ale ty by se snad daly patřičně umístit na věšák, ne?   2. Na otázku ohledně zarezervovaných, ale prázdných míst, by se asi taky nemuselo odpovídat stylem: "Neřeknu vám, od kolika to je... to vám může být jedno... mně vadí, když se mě takhle někdo vyptává... vy si tam sednete, oni třeba přijdou dřív a co já potom..." Zřejmě by to byl stejně neřešitelný problém jako Ukrajina, kdybychom si u jednoho z prázdných stolů dali pivo. A jakmile by přišli hosté, kteří mají onen stůl zamluven (v tomhle případě až od sedmi, tedy za půl hodiny), bychom se zvedli, pivo do sebe donaklopili a v klidu šli.   3. Možná by též nebylo od věci se trochu víc snažit už jen z toho důvodu, že s námi byla slečna – kdybychom byli jen samotní páni, arogance výčepního by se samozřejmě řešila trochu jinak. Aspoň pro ni se určitě dala někde sehnat volná židle, i kdyby se pro ni mělo běžet do jiné části podniku.   Čím víc hostů, tím víc práce – říkaji si možná leckteří čeští číšníci.   4. A vůbec by se naše chuť dát si zde pivo dala uspokojit improvizačně. Třeba se stačilo zeptat: "Jdete jen na jedno? Nebude vám vadit, když si ho dáte na stojáka u baru?" Nebo – ovšem to už fantazírujeme–  jako jsme to zažili v jednom podniku v Německu: "Škoda, teď zrovna nemáme žádné volné místo, ale dejte si na baru aspoň malé pivo na účet podniku a zkuste přijít jindy."   5. Vzápětí jsme pak měli zjistit, že existovala ještě jedna elegantní, výčepním nevyužitá možnost: "Tady místo nemám, ale zkuste to nahoře." Protože nahoře v restauraci Nota Bene, kam jsme se vydali coby do podniku stejného majitele (abychom si mu postěžovali), bylo liduprázdno. A zarezervovaných míst bylo jen pár.   6. Na stížnosti hostů by pak asi majitel nemusel odpovídat suverénním a přezíravým tónem: "No jen kritizujte, na to jsem zvyklej." A když už, což by se snad dalo i s ohledem na české hosty chápat, nemusel by tak vehementně obhajovat postup svého podřízeného. Možná by stačilo se omluvit, přiznat chybu a slíbit nápravu. K našemu ‚odpálkování‘ z podniku ovšem došlo, aniž by se šel majitel sám dolů přesvědčit, co je za ‚problém‘.   Taky měli rezervačku, ale nechali nás sednout na volný roh a pak se vyptávali, odkud jsme, jak se tam máme a tak podobně... Restaurace Gröninger v Hamburgu.   Prekérní na celé věci je, že Nota Bene a s ním spojený Beer Point jsou na první pohled přívětivé hospody s dobrým pivem i jídlem. I s příjemnou obsluhou, vyjma ovšem již zmiňovaných pánů – výčepního a majitele. Chápeme ale, že u nás je obecně situace v pohostinství složitější než jinde. Nepsané zvyky mocnější než psané zákony velí rezervovat celé stoly, ne jen jednotlivá místa, jako třeba v Německu či ve Španělsku. Tam se totiž počítá i s ‚náhodnými‘ hosty – tedy ne styl "na dnešek mám obsazeno, vlezte mi na záda", ale "snažím se vyjít vstříc všem, aby ke mně lidé rádi chodili". U nás není neobvyklý pohled na prázdné hospody, kde se obsluhujíci personál strefuje chodidly do svého glutea maxima, protože k rezervovaným stolům a mnohokrát do celých zarezervovaných hospod někdo (kdy a kolik vůbec) přijde. Ale všude kolem nás jsou hospody plné, protože třeba Španělům, ba ani ‚studeným německým‘ čumákům většinou nevadí, když si na volná místa u jimi rezervovaných stolů sednou na chvíli i cizí lidé. A pak věřte hostinským, když si stěžují, jak na ně neblaze doléhají zvyšující se ceny piva, surovin, energií a nájmů. Ve čtvrt na čtyři už ten stůl prázdný nebude, ačkoli osoby, co si ho rezervovaly, nepřišly. (Foto: Jan Bezucha)   P.S. 1: Chápeme, že si někdo rezervuje stůl a byl by velmi nerad, když by si měl k němu někdo přisednout. Protože chce prostě soukromí. Od toho jsou snad ale separátní, uzavřené salonky – jde-li o soukromou party, nebudou ji tak narušovat jiné hosté v prostorách hospody, stejně jako naopak nebude ostatní hosty rušit něčí soukromá party. P.S. 2: Když už jsou rezervace dělány na určitý čas, mělo by se chodit plus minus přesně. Dejme tomu "akademická" čtvrthodinka před a po. Přijdete pozdě? Vaše smůla.   A pokud vás zajímá 10 typů holek, které sbalíte v hospodě, klikněte SEM.