Před časem napsal kolega Ivan Brezina úvahu na téma "Domácí vzdělávání je zločin". Argumentuje v ní fenoménem "myšlenkového skleníku", kdy je dítě izolováno od svých vrstevníků a pokud má za rodiče (a zároveň tedy učitele) nějaké fanatiky či jiné magory, bude tomu ve výsledku odpovídat i jeho vzdělání.

PaedDr. Ludvík Zimčík (58) je učitelem češtiny, ruštiny a dějepisu a zároveň ředitelem Základní školy a mateřské školy v Březové u Uherského Hradiště, která má v podnázvu Škola na konci světa. V oboru působí již přes třicet let a právě kvůli odlehlosti regionu, kde tato vzdělávací instituce funguje, se Ludvík Zimčík snažil už od provopočátku zapojit do výuky v rámci povinné školní docházky počítače a internet.

Díky tomu tak je dnes z někdejší malotřídky, které hrozil zánik, klasická vícestupňová škola se stovkami žáků, z nichž víc jak tři sta "chodí" na tzv. individuální vzdělávání.

idobryden-cz.jpg

PaedDr. Ludvík Zimčík - ředitel Základní školy a mateřské školy v Březové u Uherského Hradiště (Foto: idobryden.cz)

„Když jsem si přečetl článek Ivana Breziny, tak jsem se zhrozil. Pak jsem ovšem pochopil, že to musím brát jedině jako velkou a přehnanou nadsázku - jenomže mnozí lidé to berou zcela vážně, často bohužel i ti, co v oblasti školství rozhodují, třebaže jsou ‘odborníky’ jen na základě toho, že do školy kdysi chodili.”

Situace, kterou Ivan Brezina popisuje, je tedy jen hypotetická a v praxi nereálná?

To, co je v článku popisováno jako "myšlenkový skleník", může s daleko větší pravděpodobností vzniknout právě v klasické škole. Nejde ani tak o učitele, že by dětem spolu s učivem podsouvali nějaké zkreslené nebo extrémní názory, oni se pouze v rámci třídy musejí přizpůsobit průměru. Většina škol má plnou hubu keců o individuálním přístupu, ale skutek utek.

Ale jde hlavně o ostatní žáky v rámci třídy nebo ročníku. U klasické školní docházky se vám ve třídě sejdou děti ze stejné oblasti, která má určité společné socioekonomické rysy. Ty se vyznačují konzumací uniformní kultury, např. poslechem stejné hudby, podobným stylem oblékání a v extrémním případě třeba i zneužíváním drog už ve školním věku. Vrstevníci pak samovolně vytvářejí jakési přirozeně stmelené skupiny a party, kde se nepřipouští žádná odlišnost či alternativa, jinak jste z party "vyloučen". Výsledkem je zprůměrnění jednotlivců a zúžení jejich všeobecného rozhledu.

V článku se ale rovněž argumentovalo právě socializací, tedy že se dítě ve škole setká s vrstevníky z jiných skupin...

Prvotní socializace, tedy "začleňování jednotlivce do společnosti", probíhá přece už v rodině, děti nejsou socializované primárně ve škole. Jenže domácí vzdělávání nikterak nebrání ani té školní socializaci, naopak umožňuje její širší rozvoj.

telegraph-co-uk.jpg

Děti se sice učí samy, ale pak vyběhnou ven nebo na kroužek, kde samotou a vyčleněním rozhodně netrpí. (Foto: telegraph.co.uk)

O čem tedy domácí vzdělávání je?

Určitě není o tom, jak je dnes na něj všeobecně nahlíženo - dítě je zavřené doma a učí ho rodiče. Rodiče se učí s ním, jako kdyby chodil normálně do školy. V pojetí naší školy má svého "třídního" a ostatní klasické učitele, s nimiž se stejně jako s ostatními individuálně vzdělávanými žáky setkává na jednom místě - jen už ne fyzicky, ale virtuálně" v rámci skutečné online výuky.

Tak jako se setkáváme prostřednictvím sociálních sítí nebo si voláme po Skypu?

Přesně tak. Celý tento projekt má název Internetová škola Moodle (i-moodle), což je akronym vytvořený z anglického sousloví modular object-oriented dynamic learning environment, tedy modulární, objektově orientované dynamické výukové prostředí. Dítě nevstupuje do třídy dveřmi, ale připojí se právě pomocí Skypu a je připojeno na tzv. virtuální tabuli. Když je vyvoláno, nepíše na tabuli křídou, ale používá v počítači nástroj virtuální tabule - stejně tak učitel při výkladu učiva. Všichni se navzájem "vidí" a komunikují spolu.

Někteří žáci samozřejmě vyrušují, jako by to dělali ve třídě - otevřou si chatovací okénko a posílají zprávy a smajlíky... Mnohokrát je ale nemusí napomenout ani sám učitel, udělají to ostatní žáci. V takové virtuální třídě je totiž složení dětí daleko pestřejší a navíc z "bezpečí domova" mají děti snahu daleko více individuálně vyniknout, jsou motivovanější a soutěživější se něčemu naučit a poměřit se ve znalostech s ostatními.

Z praxe víme, že se děti mezi sebou baví o školních věcech i po výuce. A když to jde, často se setkávají i osobně.

cmuniversity-org.jpg

Počítač je při domácím vzdělávání tohoto typu klíčovou pomůckou. (Foto: cmuniversity.org)

Takže to není jako u klasické školy, že jakmile za člověkem zapadnou po vyučování dveře třídy, učitel už nad ním nemá žádnou moc?

V rámci systému máme přehled o tom, kdy se který žák připojil, jak dlouho v systému byl a co tam dělal. Jakkoli to může někdo vnímat coby nějakou formu Velkého bratra, ještě jsme se nesetkali s tím, že by to někdo zneužil. Pro nás je pouze důležitá zpětná vazba, abychom viděli, jak Moodle žáci skutečně využívají a co na něm případně vylepšit, aby jim to lépe vyhovovalo.

Jak do procesu učení mohou zasahovat nebo se ho účastnit rodiče?

I oni si mohou zobrazit, co jejich dítě ten den ve "virtuální škole" dělalo, co se učilo nebo jak si vedlo při testech. Nemusí už spoléhat na klasickou "žákovskou" nebo slovní sdělení typu "Tak co bylo dnes ve škole? - Ále nic!". A záleží pak už jen na nich, jak budou na základě toho dál s dítětem pracovat. Čímž odpadá i další argument odpůrců domácího vzdělávání, že jde jen o to, aby dítě při pravidelném půlročním přezkoušení ve škole dokázalo, že se něco našprtalo. Učení i testování probíhá v rámci širší a motivované skupiny.

homeschoolingprograms-net.jpg

Co bylo dneska ve škole? Ále nic... Tak tohle už nehrozí. (Foto: homeschoolingprograms.net)

Setkali jste se někdy s kyberšikanou?

Ta snad ani není možná. Naopak máme zkušenost, že se děti kdysi šikanované v klasické škole po přestupu na individuální vzdělávání ohromně zlepšily nejen v učebních výsledcích, ale také v sociální oblasti. Zatímco předtím odmítaly chodit na mimoškolní aktivity, protože se bály, že tu budou stejně jako ve škole šikanovány, teď už samy vyhledávají různé zájmové kroužky a sportovní činnosti. A na těch se mimochodem znovu socializují s odlišnými vrstevníky, které by jinak normálně nepotkaly.

Bylo by tedy nejlepší zrušit klasické školy a přejít na tuhle formu výuky?

Na to ještě nenazrála doba. Klasická škola stále může a bude velmi dobře fungovat v případě těch žáků, pro něž není individuální výuka vhodná - což jsou obecně děti rodičů, kteří se jim tolik nevěnují a nemotivují je k získání solidního vzdělání. A kteří vidí jedinou výhodu "domácí výuky" v tom, že nebudou muset s dítětem moc brzy vstávat a vozit ho do školy.

Pro koho je tedy individuální výuka hlavně určena?

Je to pět základních skupin:

1. Děti, které se připravují na profesionální sportovní kariéru a nezvládají skloubit školní docházku s pravidelnými tréninky.

2. Již zmíněné děti, které zažívají šikanu a výsměch ve škole. Z velké části se jedná o děti nějak zdravotně postižené, ať již fyzicky, nebo duševně. Sem patří například autisté nebo děti s Aspergerovým syndromem (mám čtyři dcery a ta nejmladší tímto syndromem trpí, přesto díky předchozí individuální výuce nakonec vystudovala střední školu).

3. Děti lidí s určitým vyhraněným názorem na to, jak to v současných českých školách vypadá a chodí, kteří zároveň mají sami určitou představu a snahu mít vzdělaného (a tudíž na trhu práce úspěšnějšího) potomka. Může se zdát, že právě o nich psal pan Brezina coby o strůjcích "myšlenkového skleníku", ale výše popsané nastavení a fungování internetové výuky tomu odporuje.

4. Lidé vzdálení od civilizace - takových regionů je u nás více, nejen ten náš uherskohradišťský, ale máme třeba děti i z Jablonecka.

5. Děti "mobilních rodičů" - těch, co se často stěhují za prací z místa na místo. Dříve takové děti musely každou chvíli přestupovat z jedné školy na druhou, takže neměly šanci si vytvořit dlouhodobější kamarádské vztahy a "zapadnout do kolektivu", což díky Moodlu odpadá - mají ve své "kmenové třídě" stejné spolužáky i učitele, takže se už nemusí soustřeďovat na pravidelnou resocializaci s novým prostředím a víc času jim zbývá na zábavné učení.

profimedia-0138493240.jpg

Pro některé děti je domácí výuka vhodnější. (Foto: Profimedia)

Jak je to se znalostmi? Dnes se hodně srovnává náš propad na znalostním žebříčku v rámci Evropy i světa s tím, co všechno museli studenti a žáci ovládat za první republiky a za Rakouska, kdy byla česká vzdělanost na světové špičce.

Tahle forma školní výuky a povinné docházky vznikla ještě za Marie Terezie a jejím smyslem bylo úplně něco jiného než dnes. Mít hlavně vzdělané a zároveň poslušné obyvatelstvo. Navíc ty dva notoricky známé filmy pro pamětníky - Cesta do hlubin študákovy duše a Škola, základ života - byly natočeny na základě scénářů skutečného učitele a velmi dobře vystihují často absurdní realitu, kdy se upřednostňovaly "nabiflované" poučky a potíral jakýkoli náznak individuality a samostatného myšlení.

neaktuality-cz.png

Od dob Marie Terezie se změnila nejen móda. (Foto: neaktuality.cz)

Sám znám případ chlapce, který po pár letech přestoupil z gymnázia, protože byl příliš zvídavý - ostatní žáci ho považovali za šprta a učitele jeho časté otázky štvaly. Dnes už sice ani po individuální výuce nebude student schopen číst plynule ve starořečtině a psát slohovky v latině, ale má díky "konkurenci" a motivaci ostatních zájem o získávání jiných, současnějších znalostí z různých oborů a také je daleko samostatnější a průbojnější v utváření vlastních názorů.

Třeba jako teď jeden náš žák z šesté třídy, který sám psal ministrovi Chládkovi a chtěl s ním vést polemiku skutečně na úrovni, kdyby ho ovšem ministr neodbyl prostřednictvím svých úředníků. Obecně z vlastní zkušenosti říkám, že žáci, kteří na individuální výuku přestoupili z té klasické, se bez výjimky zlepšili - máme už spoustu absolventů středních škol, kterým by se něco takového - podle jejich hodnocení a "nastavení" v předchozí klasické škole - zřejmě nikdy nepodařilo.