Dnes je to přesně sedmapadesát let, co tehdejší první tajemník ústředního výboru Komunistické strany SSSR, tedy fakticky premiér Sovětského svazu, začal na Valném shromáždění OSN tlouct botou o stůl. Jenže jak a proč k tomu došlo, pokud k tomu vůbec došlo?
Chruščovova bota = legendární historka. Se vším, co k legendě patří. Oficiálně totiž neexistuje totiž žádný filmový ani jiný záznam či důkazní materiál, pouze jedna fotografie, a ta je navíc falešná.
Prameny, sestávající jen z ústních svědectví, protože písemné záznamy o tom vůbec nehovoří, se rozcházejí i v tom, kdy a proč k tomu vůbec došlo.
Jisté jsou tak jen tyhle dvě věci:
1) Chruščov se v roce 1960 skutečně zúčastnil 15. zasedání Valného shromáždění OSN, které probíhalo v newyorském sídle této organizace od září do října toho roku, přesněji řečeno i její 902. plenární schůze 12. října, ale nejen té.
2) Botou při některém ze svých projevů skutečně tloukl, jenže dodnes není spolehlivě doloženo, přesně v který den se tak stalo. Nejvíce citovaný bývá 12. říjen, ale jiné zdroje hovoří o říjnu třináctém nebo o 23. či 29. září. A z toho také plyne onen zmatek, komu byla tahle „rázná odpověď“ vlastně určena.
Nicméně podle samotné OSN k tomu došlo právě 12. října, ačkoli archivní dokumenty (zejména s. 12 a 13, resp. 681 a 682) o žádném tlučení/tlouknutí botou o řečnický pult při Chruščovových projevech nehovoří. Každopádně 13. října uveřejnil list The New York Times sloupek s nadpisem Chruščov bouchá botou o stůl (Khrushchev Bangs His Shoe on Desk), k němuž byla připojena i tahle fotka.
Proč má Nikita Chruščov botu na svém stole? Měl už ji tam připravenou, tedy byl jeho akt předem plánovaný? Podle jeho vnučky Niny to bylo jinak. Její dědeček si prý tenkrát koupil nové kožené boty německé výroby, a jak už to s koženými botami chodí, bývají ze začátku trochu těsné, než se chozením roztáhnou. Proto si je při zasedání sundal a položil na stůl. Pod stůl to nešlo, protože místa v zasedací hale OSN jsou prostorově úsporná a Chruščov neměl rozhodně podváhu, takže by se mu tam a) nevešly nohy a boty zároveň, za b) nedosáhl by na ně, pokud by potřeboval rychle vystartovat k řečnickému pultu.
Což se také právě onoho 12. října stalo.
profimedia-0261606429.jpg
Na zahájení tehdejšího Valného shromáždění OSN přijel Chruščov ‚stylově‘ se soudruhem Castrem (Foto: Profimedia.cz)
Na Valném shromáždění se toho roku probíralo mnoho důležitých otázek: všeobecné a úplné odzbrojení, zastoupení lidové Číny v OSN a osvobození koloniálních národů. Právě Nikita Chruščov přednesl toho dne v rámci 902. plenární schůze jako první projev, v němž jménem SSSR žádá svobodu a nezávislost pro koloniální země. Poté vystoupily desítky dalších představitelů, včetně československého vyslance soudruha Davida, až promluvil zástupce Filipín, Lorenzo Sumulong, který poukázal na dvojakost sovětského přístupu – na jednu stranu prosazují sověti svobodu pro „utlačované národy“, na druhou stranu „spolkli a ovládají Střední a Východní Evropu“.
Na to se ozval rumunský zástupce se slovy „námitka“, čímž se podle pravidel jednání stopnul Filipíncův projev a slovo dostal Eduard Mezinescu. Po něm si námitku vyžádal též Chruščov a předstoupil před řečnický pult. Následně proběhla přestřelka, kterou sovětský představitel zakončil slovy: „Nepodaří se vám udusit hlas lidu, hlas pravdy, který hlasitě zní a bude znít dál. Smrt a zmar koloniálním přisluhovačům! Pryč s tím, musíme to pohřbít, a čím hlouběji, tím lépe!“
Tolik oficiální záznamy. Podle těch neoficiálních ovšem Chruščov na Filipínce Sumulonga hřímal mimo jiné: „Jseš chudej Filipíňák! Blbej poskok a lokaj imperialistů!“ To ovšem nikde zaznamenáno není, stejně jako ani to, že by při svém projevu pomáhal Chruščov údernosti svých slov botou. Zřejmě proto, že tak učinil na svém místě v plénu, ne u řečnického pultu, a tím pádem jako by oficiálně vůbec nic neřekl ani neudělal.
Jak se na začátku píše o neexistenci filmového záznamu, není to tak docela pravda, což ukazuje následující video. Rozezlený Nikita freneticky bouchá rukou o pultík ve své lavici v plénu a vypadá to, že v ní skutečně třímá i onu pověstnou, pár dnů předtím zakoupenou světlou koženou botu německé výroby:
Ale teď pojďme k něčemu méně emočně rozjitřenému a historicky prokazatelnějšímu. Soudruh Nikita Sergejevič Chruščov byl svého času v naší zemi docela oblíben. Dokonce ji i mnohokrát navštívil. Třeba v roce 1964, kdy se v doprovodu prezidenta Novotného a „zástupců dělnické třídy“ z řad obyčejných lidí vydal na cestu po jejích historických pamětihodnostech.
Poznáváte, kde se tehdy 1. září 1964 zastavil?
Přijde vám to místo povědomé? Aby ne, určitě jste tam aspoň jednou byli. Kdo ještě neví, ať obrátí na další stranu.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
Redaktor
Jan Fiedler
