Kolega Vojtěch Libich na G.cz zveřejnil článek Ústecký kraj je pekelná díra (viz ZDE). Nelze mu upřít literární talent – severní Čechy popsal nádherným a bohatým jazykem plným básnivých obrazů, květnatých slov a neotřelých přirovnání. Vůbec to nemyslím ironicky. Třeba jen tohle nádherné souvětí: “Blížíte se linkovým autobusem směrem k Mostu, Chomutovu nebo jiné metropoli této postapokalyptické části světa. Začne to zvolna. Zatáhne se a těžké černé mraky překryjí oblohu – nad hlavou vám vznikne šedivá kopule. Krkavci dosedají na zrezivělou ceduli Ústecký kraj a zlověstně krákají. Podél cesty potkáváte skupinky znetvořených dětí žebrajících o drobné…” Mistrně napsáno! Kdyby to byla pravda, respektive převládající severočeská realita... Jenže Vojtův článek má hned několik zásadních “ale”:  

1. Podvědomá generalizace

Vojta si nevymýšlí – to, co popisuje, v Ústeckém kraji opravdu najdete. Stejně tak to ale najdete i v jiných českých krajích. I na jihu, na východě i na západě někdy bývá zatažená a depresivní obloha, i tam občas poletují krkavci, i tam jsou cedule i silnic někde zrezivělé. Problém je ale v tom, že vidíte, co chcete vidět. Lidská psychika tak prostě funguje a Sever má smůlu. V mozku máme doslova zažránu jeho negativní image z dob před listopadem 1989. Tehdy to opravdu býval hnusný industriální kraj. Dneska je to už jinak, jenže my pořád vidíme to, co vidět chceme. Předsudky: vidíme jen to, co vidět chceme. Tím pádem vlastně nevidíme nic. Severními Čechami tak můžete jezdit třeba celé týdny a vidět spoustu krásných věcí, ale kvůli “předprogramovanému mozku” si všimnete jen toho ošklivého. Vizuální hnus Ústeckého kraje  je mýtus přežívající v čase, který nemá s realitou mnoho společného. Co s tím? Chce to čas. Naše generace musí vymřít a teprve nová generace pak severním směrem pohlédne do široka otevřenýma a mýty nezatíženýma očima.  

2. Nedostatek informací

“Média se nám snaží už pěkných pár let namluvit, že se situace zlepšuje,” píše Vojta. “Nenechte se obelstít. V pekle Ústeckého kraje se nic nezlepšilo.” Netuším, co se nám snaží namluvit média a upřímně mne to ani moc nezajímá. Jako vystudovaný ekolog jsem totiž zvyklý pracovat spíš s čísly, daty a fakty. Už v roce 2000 jsem se v oficiální Zprávě ministerstva životního prostředí dočetl, že severní Čechy jsou prakticky čisté. Zasloužily se o to masivní investice do odsiřování, čističek a odstraňování starých ekologických zátěží. Díky tomu se průmyslové emise pevných látek se od roku 1990 snížily až o 98 %, oxidu siřičitého o 96 %, odpadních vod o 92 % a tak se dá pokračovat. Ano, je to děsivé. Jenže na Severu to už dávno není pravda. Severočeská realita? Do čisté krajiny se dnes vracejí ohrožené druhy živočichů. Třeba bobr. Někdejší prachem a chemikáliemi prosycený kraj, kde šlo doslova o život, je už prostě minulostí. Výsledek? V roce 2010 byl v Labi po půlstoletí uloven první losos, do povodí Labe se vrátili bobři. Nebo že by si sem ta vzácná zvířata jen dělala výlety z jiných krajů, aby Vojtu “obelstila”? Je samozřejmé, že na českém severu je pořád znečištěnější ovzduší než třeba na jižní Moravě, ale tvrzení, že se za posledních 20 let se nic nezlepšilo, je prostě nepravdivé.  

3. Přehánění

“Ústecký kraj, zčernalé srdce českého severu, do něhož zkornatělými tepnami už neproudí ani náznak života. To, čím je Bronx pro New York nebo Mordor pro Středozem. Považujete tato přirovnání za přehnaná? Tím pádem jste pravděpodobně nikdy v této ‘líbezné’ části naší země nebyli nebo jste tu alespoň nestrávili příliš mnoho času…” Kdybych nevěděl, že Vojta pochází z Mostu, podezíral bych ho, že na Severu snad nikdy nebyl. Takhle si jen myslím, že v zájmu literárního dojmu na čtenáře děsivě přehání. Osobně jsem vylezl na Milešovku a na Děčínský Sněžník, mnohokrát křížem krážem prochodil Labské pískovce, navštívil Tiské stěny, prozkoumal labskou “Portu Bohemicu”, prošel si Litoměřice, Žatec a další nádherná severní města, na hřebenech kdysi pustých Krušných hor si všímal bující zeleně… Podívejte se třeba jen na tohle neuvěřitelné video: Nic zčernalého ani zkornatělého jsem na Severu nenašel a na rozdíl od Vojty si myslím, že je to jeden z nejkrásnějších koutů Česka. Ale zase: vidíte jen to, co vidět chcete. Vojta chtěl vidět hnus, takže viděl hnus.  

4. Vyložené nesmysly

Vojta pokračuje: “Slyšíme pohádky o krásných a úspěšných rekultivacích a vidíme v duchu party rozesmátých bezstarostných dětí prohánějící se ruku v ruce po rozkvetlých loukách…” Úspěšně rekultivovaná krajina po těžbě se obejde i bez klišé o rozesmátých dětech.   Tohle je snad nejtypičtější severočeský omyl a nesmysl. Hluboko v hlavě máme zažranou představu, že tamní přírodu kompletně zničila právě těžba uhlí. Ve skutečnosti ale doly zabíraly jen několik málo procent Ústeckého kraje a většina z nich už je dnes opravdu úspěšně zrekultivována. Jako ekolog bych vám navíc vysvětlil, že s tou “doly zničenou přírodou” je to mnohem zajímavější, než jste si nejspíš kdy mysleli. Jenže to by byl tenhle článek už moc dlouhý, a tak si to raději nechám až do dalšího článku po neděli. Sledujte g.cz. Podobně bychom mohli tvrdit o Praze, že je nejhnusnější město Evropy, pokud bychom popisovali Jižák, Vysočany nebo třeba Krč.  

5. Střelba od boku

Podle německého mediálního analytika Michaela Kunczika jsou novináři diletanti: musejí být schopni napsat článek o čemkoli, aniž by tomu do hloubky porozuměli. Vojtův článek je klasickým příkladem: vzletná slova, slabá fakta. Autor se v severních Čechách narodil a má z nich tedy nějaký dojem. Jenže poctivá analýza čehokoli se nedá postavit na dojmech – jinak to totiž není analýza, ale pistolnická střelba od boku. Vojta Libich píše o severních Čechách   “Existují pouze dvě východiska: únik, nebo smrt,” píše o severních Čechách Vojta. Znám lepší východisko: zbavit se nesmyslných předsudků a dohledat si o tom kraji věcné informace. A nebo se sebrat a jet se do Ústeckého podívat.   Článek Ústecký kraj je pekelná díra najdete ZDE.