Poslední plačky komusnitů

Měl to být další z řady strojených funkcionářských projevů, kterých byly každý týden v komunistickém Československu desítky. Nicméně generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš se 17. července 1989 v Červeném Hrádku u Plzně rozhodl, že nebude číst poradci připravené bláboly, ale že k přítomným promluví hezky po soudružsku spatra. Svého rozhodnutí možná dnes již čtyřiadevadesátiletý Jakeš lituje. Během hodiny stačil ztrapnit nejen sám sebe, ale poukázat i na nebetyčnou trapnost celého komunistického režimu.

Do kulturního domu v Červeném Hrádku si Jakeš sezval funkcionáře místních buněk KSČ na Plzeňsku. Těm se dostalo vzácné možnosti být osobně účastni jedinečnému vystoupení na pomezí blábolení pacienta stiženého terminální fází stařecké demence, surrealismu Apollinairovského pásma a náhodných výlevů radikálního komunismu napsaných na papírky, které následně tahal z klobouku papoušek žako. Samotným komunistům bylo ihned poté, co Jakeš konečně dohovořil, jasné, že to, čeho byli právě svědky, je takový průšvih, že by veškeré záznamy projevu měly být zničeny. Naštěstí se to nepovedlo.

Zachovaly se dvě kopie záznamu Jakešova vystoupení, jednu měl televizní technik Antonín Dekoj a ke druhé se dostal disident a pozdější poslanec a ministr Alexandr Vondra. Ten záznam poslal do rádia Svobodná Evropa, odkud se Čechoslováci mohli na vlastní uši přesvědčit o tom, v jak zoufalé situaci se komunistická nadvláda v zemi nachází, když její vrcholní představitelé nedokáží ani dát dohromady souvislou větu. I díky tomu, že lidé zjistili, že komunisté se začínají cítit „jako kůl v plotě“ opadl strach z režimu, Jakešův projev ihned ve formě hlášek a vtípků zlidověl a stal se smutně připitomělou labutí písmou zkomírající totality.

GALERIE Milouš Jakeš

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

Vyhrocený Jakeš se opřel do kapitalismu podivným příměrem s pekaři („Víceméně jsme za všechno jakoby odpovědni. Neni chleba, co dělá vláda, jaktože neni chleba, co dělá strana, jak to řídí, že nejezdí chleba. Ptá se někdo v kapitalismu na takovouto otázku? Vůbec ne, vůbec ho nenapadne spojovat svojí vládu, že pekař neuměl ... neupek chleba. Kritizujou pekaře.“) ale i do hvězd české populární hudby, kterým vytýkal, že vydělávají moc peněz. („Vždyť ty umělci, kteří to podepsali, žádnej z nás nebere takový platy, prostě, jako berou voni. Dostávám jednou ročně výpis..., seznam těch umělců, kteří dostávají nad těch 100 tisíc korun platu, tedy vydělaji si nad těch 100 tisíc korun. No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, no ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok. A další ne 600, milión, dva milióny berou, Jandové a jiní, každý rok. Ty náhodou neprotestovali, ale mnozí z těch, kteří se takhle dobře mají, protestovali.“)

Naprosto legendárním se pak stala Jakešova příhoda o návštěvě zemědělského družstva v Maďarsku, během jejíhož vyprávění zaměnil bolševický popleta výraz brojler (kuře) a bojler (nádoba na ohřev vody). Pro komunistické funkcionáře muselo být velmi složité vydržet se při poslechu vět: „Já jsem byl kdysi v Maďarsku, ještě když jsem se zabýval zemědělstvím. Přišel jsem tam zkoumat ty otázky, jak oni to dělají, prostě. Oni vyráběli, bych řekl, tu..., to obilí vyráběli v družstvě a tu živočišnou výrobu měli u těch družstevníků. Dali jim krmivo a ty to tam prostě dělali. Přišel jsem k jedné paní, byla to bankovní úřednice, skončila v bance, její muž byl traktorista v družstvu, dělal v družstvu. Měli tam bojlery, já nevím asi 10 tisíc měli těch bojlerů a měli 7 prasat, no“ nesmát.

Komunistický kmet Jakeš stále žije, což se o desítkách tisíc obětí zrůdného režimu v jehož stál čele bohužel říct nedá. Přestárlého blábolila si na 1. máje dnešní komunisté zvou na své oslavy svátku práce, kde patří k váženým hostům rudé sebranky. Sice už se necítí jako kůl v plotě, nejezdí se do Maďarska koukat na bojlery a možná i té Haničce Zagorové odpustil její honoráře, přesto je ale živoucím důkazem toho, jak moc špatných bylo 40 let pod komunistickým útlakem.

A tady si připomeňte tragédii na dole Dukla z července 1961.