Podle českých expertů je bezpečnost v Evropě je na vysoké úrovni, ale ochranu vnějších hranic je zapotřebí posílit. Odborníci dodávají, že ochrana společné hranice nebude efektivní, pokud bude ponechána čistě na jednotlivých členských zemích. Nezbytný je společný postup a podpora pohraničním členským zemím, které čelí migračnímu tlaku. Podporu poskytuje evropská pohraniční agentura Frontex i jednotlivé členské země sobě navzájem. Policejní mise, které se zúčastnila Soňa Svobodová, byla součástí podpůrných programů pro pohraniční státy. Program byl spolufinancován z evropských fondů.

Vymykala jsem se

Bývala jste tiskovou mluvčí a odbornou metodičkou Policejního prezídia. Tedy policistkou, která řeší spíš systémové věci v kanceláři než zákroky v terénu. Proč jste se před rokem rozhodla sloužit s dalšími českými policisty na bulharsko-srbské hranici?

I ta nejzajímavější kancelářská práce člověka časem unaví. Proto jsem se pravidelně vracela na stáže na policejní okrsek i v době, kdy jsem učila na policejní škole. Mise do Srbska byla pro mě příležitostí jít naplno do terénu, poznat nové lidi a naučit se nové věci.

Jak jste se cítila jako jediná žena na zahraniční misi s dalšími čtrnácti policisty?

Uvědomovala jsem si, že se vymykám, ale nikdy jsem se nesetkala s negativní reakcí. Svou odlišnost jsem vnímala už při odjezdu. Měla jsem nabaleno šest kabel a kolegové jen po dvou. Vezla jsem totiž spoustu dárků pro srbské policisty, policejní trička, čepice a také něco z domácích zásob. Díky zkušenostem z mezinárodních akcí jsem věděla, že je to velmi podstatné pro budování vztahů.

mohlo by vás zajímat

Hrdinové všedního dne: Bonzáctví je u nás národní sport, říká s povzdechem policista Tomáš Soukup

Byla jste z něčeho na rozpacích?

Zpočátku jsem na rozpacích byla, ale z jiných důvodů. Byla jsem druhá nejstarší členka mise, bylo mi tehdy 51 let, jednomu dalšímu kolegovi 56 let. Ostatní byli mladší. A měla jsem nejvyšší hodnost ze všech, přišla jsem z policejního prezídia. Měla jsem obavu, že to bude vytvářet bariéry. Ale mé obavy hned na začátku rozptýlil velitel, když řekl, že na hodnostech zde nezáleží. Odpovědnost nese on a on velí. To jsme respektovali a vzhledem k jeho klidnému a profesionálnímu přístupu jsme byli rádi, že velení má právě on. Podle mého názoru měl velký cit pro řízení lidí. Přestože některé z nás neznal, dokázal sestavit funkční mini týmy, které se střídaly na hranicích. Když sloužíte s někým, kdo má podobný smysl pro humor, je to radost.

Migrační trasy se proměňují

Jaký byl vlastně cíl této mise?

Podpořit srbskou policii při ochraně hranice proti nelegální migraci. Místo, kde jsme sloužili, bylo opakovaně využíváno k nelegálním přechodům.

Bulharsko zatím není v schengenském prostoru bez hranic a Srbsko není ani v Evropské unii. Znamená to, že jste střežili území daleko před společnou schengenskou hranicí?

Je to tak. Migračních tras je více a neustále se proměňují. Je důležité podchytit je co nejdříve. Díky celoevropské policejní spolupráci pomáháme chránit hranice na migrační trasách v předpolí schengenského prostoru. Své policisty vysílá řada zemí EU: Maďaři, Francouzi, Slováci… Na vzniklé výdaje přispívá evropský rozpočet.

Jak se k Vašemu rozhodnutí odjet stavěla Vaše rodina a přátelé?

Manžel sloužil 25 let u kriminální policie, jednoznačně mě podpořil. Jedna z mých dcer měla obavu, jestli bude práce na Balkáně bezpečná. Oponovala jsem jí, že ona sama zcestovala svět a zvládla související rizika. Snad ji to uklidnilo. Někteří lidé v mém okolí mi říkali, že jsem na takovou misi stará. Mně to tak nepřipadlo. Měla jsem spoustu zkušeností, jazykové vybavení a dobrou kondici. Svého rozhodnutí nelituji.

Na jakou nejhorší situaci jste se na misi připravovali?

Byli jsme připravení na to, že budeme zachytávat velké množství lidí, nelegálních migrantů. K tomu nakonec nedošlo, zřejmě i díky tomu, že pašeráci lidí brzy zjistili, že náš úsek hranice je dobře střežen. Nicméně do Srbska jsme si přivezli kompletní výbavu: střelnou zbraň, pouta, obušek, neproříznutelné rukavice, uniformu, pevnou terénní obuv, dalekohled pro noční vidění atd. Dostali jsme výcvik, jak zacházet s našimi terénními vozy ve složitých podmínkách zelené hranice. V plné výstroji jsme sloužili dvanácti hodinové služby, ve dne i noci, za každého počasí. To v srbském létě znamená až 40 stupňů nad nulou a zároveň velké vlhko – jako v prádelně.

Mám své limity

Měla jste na misi někdy opravdu velký strach?

Vzpomínám si na situaci, kdy jsem ve tři ráno při přesunu na jiné stanoviště přejížděla přes úzký rozbahněný můstek. V nočních podmínkách bylo špatně vidět a bylo to natěsno. Kdybych z můstku sjela, měli bychom dost velký problém. Ale vše dobře dopadlo. Považuju se za dobrou řidičku. U policie jsem řídila kde co, včetně transportéru. Ale uvědomuji si, že mám své limity.

Jak se k Vám vlastně chovali místní lidé?

Výborně. Nezažila jsem jedinou negativní reakci. Chápali, že jsme je přijeli chránit. Asi by to bylo složitější, kdybychom měli zasahovat i proti nim, ale to nebyla naše role. Neřešili jsme místní pořádkové nebo dopravní přestupky. Střežili jsme hranici. Navíc Srbové mají tradičně dobrý vztah k Čechům a dokonce i poměrně detailní znalosti o naší zemi. Sloužili jsme v řídce obydlené oblasti, takže naše přítomnost přinášela některým lidem vítanou změnu a příležitost k rozhovoru nad kávou, kterou nám donesli. Pohraniční pásmo bylo natolik opuštěné, že v lesích nebylo problém zahlédnout jelena či vlka.

Měli jste možnost poznat blíže třeba i zvyky místních lidí?

Srbská pohostinnost překonala všechna očekávání. Místní policisté nás několikrát pozvali do svých rodin. Vařili nám tradiční jídla, bylo to skvělé. A to říkám jako člověk, který před policejní kariérou učil na hotelové škole vaření a další odborné předměty. Srbský policista, kterému se přezdívalo „Kyselý“, přestože to byl velmi příjemný člověk, nám s manželkou uvařil plněné žampiony a plněné kuřecí maso. Byla to delikatesa. Podávali také výborný salát a vlastní víno, na které byli opravdu pyšní. Rovněž si vzpomínám, že nás místní lidé u hranice pozvali na něco jako langoše, které smažili na dvoře na otevřeném ohni. Všimla jsem si, že tam mají zařízení s odtokovou rourkou, pod kterým se dalo zatopit. Na můj dotaz, k čemu slouží, mi vysvětlili, že je to „veselá fabrika“. Bylo to samozřejmě destilační zařízení pro domácí pálenku!

mohlo by vás zajímat

KOMENTÁŘ: Evropa vymýšlí, co s druhou vlnou

Jiný svět

Můžete srovnat životní úroveň v Srbsku a u nás?

Srbové se musí smířit s mnohem nižším životním standardem. Díky tomu si ovšem zachovali schopnost zpracovat naprosto vše, co roste v jejich okolí. Výborně rozumí bylinám, ze kterých dělají likéry i hojivé tinktury. Jeden ze srbských kolegů mi dal třezalkový výluh na štípance od komárů, kterých bylo z nočních služeb nepočítaně. Nezůstávala jsem ovšem pozadu. Na ubytování jsem sušila nasbíranou třezalku, mateřídoušku či jahodník. Po návratu jsem z nich doma rodině připravovala čaje. Připomínaly mi Srbsko a jeho srdečné, velmi soběstačné obyvatele. Dodnes jsem po internetu ve spojení s některými srbskými policisty a policistkami, které jsem při službě poznala.

Jak jste vlastně trávili volný čas po službě?

Hlavně odpočinkem, především po nočních službách. A také kondičním tréninkem. Kolegové trávili dost času v posilovně a já jsem chodila pravidelně běhat. Trénovala jsem na závod v půlmaratonu na světových policejních hrách, které se konaly v srpnu 2019 v Číně.

Podařilo se dobře natrénovat?

Měli jsme úspěch! Náš smíšený česko-německý tým získal zlatou medaili!

Tak to gratulujeme! A jela byste sloužit na hranici znova?

Stoprocentně. Stýská se mi po té práci. Na hranici chodí sloužit řada zkušených a inspirujících profesionálů, včetně důstojníků z elitních útvarů jako je NCOZ, nebo vyučujících z policejních škol. Zažila jsem tam opravdové přátelství. Bylo skvělé pracovat v týmu, kde slova nejsou fráze.