O víkendu proběhl tradiční summit sedmi ekonomických velmocí G7. Zástupci Spojených států, Německa, Francie, Velké Británie, Kanady, Itálie, Japonska a EU se sešli na Sicílii, kde diskutovali současnou situaci ve světě. Namísto utužování tradičního spojenectví to ale vypadá, že došlo spíše k prohloubení rozdílů mezi jednotlivými změnami. Namísto G7 se v sicilské Taormině odehrál spíše summit G5+2.

gse.jpg

Summit G7 se stal smutnou ukázkou toho, že všechny ekonomické mocnosti jsou si rovny, ale některé jsou si rovnější. (Foto: wikipedia.com)

Po návratu do Německa pronesla kancléřka Angela Merkelová na sjezdu strany CSU v Mnichově, že Velká Británie a USA už nepatří mezi naše spolehlivé partnery. Tím naše pak myslela Evropy ve smyslu současné Evropské unie a jejího vedení, které se nachází v historicky asi největší rozepři s někdejšími tradičními spojenci.

Není divu, že kritická slova Merkelové na adresu Britů a Američanů vyvolala nadšení u předsedy evropské komise Jean Claude Junckera a nového prezidenta Francie Emmanuela Macrona. Ti totiž reprezentují stejný liberálně levicový názorový proud jako Merkelová na rozdíl od spíše pravicově konzervativní britské premiérky Theresy Mayové nebo amerického prezidenta Donalda Trumpa. Právě tato krize hodnot přispívá k tomu, že někdejší partneři se od sebe každým dnem vzdalují.

gse4.jpg

Německá kancléřka Angela Merkelová jasně řekla, že USA a Velkou Británii nepovažuje za partnery. (Foto: politico.eu)

Rozepře mezi jednotlivými zeměmi vyeskalovala uprchlická krize. Zatímco Merkelová, Juncker a spol. by nejraději otevřeli bránu Evropy všem, kteří touží na její území přijít a razí doktrínu úzkostlivé politické korektnosti a multikulturalismu, Británie díky odmítavému přístupu k uprchlíkům raději z EU vystoupila a Amerika pod vedením Trumpa již několikrát marně zkusila příliv imigrantů z vybraných rizikových zemí zcela zakázat. Oba tábory pak umí jen tvrdošíjně hájit svůj názor a odmítají jakýkoliv kompromis.

Představitelé EU jako by díky odlišným postojům k uprchlíkům a islámu zapomněli, že to byla Velká Británie a Spojené státy, kdo pomohl Evropě vyhrát obě světové války. U USA a Británie je výhoda v tom, že se jedná o suverénní státy, které si mohou rozhodnout, jakou politiku budou razit. EU se naopak potýká s problémem, že tamní špičky ji přetváří od dobrovolného převážně hospodářsky pro všechny výhodného svazku v unii spíše politickou, kde všichni musí povinně razit jeden "správný" názor a kdo tak nečiní, ten bude po zásluze potrestán.

gse2.jpg

Mezi největší spojence Merkelové patří vedle předsedy evropské komise Junckera i nový prezident Francie Macron. S Evropskou unií na věčné časy a nikdy jinak. (Foto: politico.eu)

Současné dění by mělo být alarmující i pro nás v Česku, jelikož jako jeden ze států Visegradské čtyřky patříme ke státům, které razí poněkud jinou politiku, než je v současnosti v Evropské unii v módě a stáváme se tak v očích špiček EU problematickými. Francouzský prezident Macron se nikterak nestaví proti živelné migraci osob z Blízkého východu, ale vyslovil se pro omezení migrace "z Východu", čímž měl na mysli i Česko a tak trochu pozapomněl, že jsme s ním stále ještě na jedné lodi.

Amerika a Velká Británie jako ekonomické mocnosti nevraživost ze strany EU ustojí. To se například o Česku, které je na členství v EU ekonomicky závislé, moc říci nedá. Na jednu stranu tak máme nepříliš atraktivní možnost servilně poslouchat vše, co v Bruselu, Berlíně a Paříži vymyslí, na stranu druhou můžeme riskovat, že to můžeme být po Americe a Británii i my, kdo bude pro ideové neshody označen za nepřítele.

Zde se dozvíte, co spojuje Evropskou unii a Islámský stát.