Velikonoční týden krok za krokem

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem. Ano, jsou ještě důležitější než Vánoce. Že se kdysi v Betlémě zrodil Boží syn je sice fajn, ale když potřebujete cool historku, abyste na svoje náboženství obrátili ne stovky nebo tisíce, ale miliony lidí všude na světě, mučednická smrt plná intrik, zrady, krve a dřevěných křížů je prostě lepší.

Pašije si připomínáme i v dnešní době a ve víceméně ateistickém Česku. Pravda, Pašije tomu mimo katolíky skoro nikdo neříká. Zažitější jsou Velikonoce, a navíc jsme do nich zvládli přimíchat zajíce, hledání nabarvených vajíček, mrskání žen pomlázkami a výslužku v podobě sladkostí nebo alkoholu. A když už jsme u toho, jak to s těmi základními zvyklostmi vlastně je a co obnášejí?

Svatý týden

Velikonoční neděli tradičně slavíme vždy první víkend po prvním úplňku, který následuje po jarní rovnodennosti. Už týden před tím je ale zvykem připomínat si různé poslední dny život Ježíše Nazaretského, případně oslavovat příchod jara a vábit úrodu, hezké počasí, štěstí a další příjemné záležitosti tak, jak to dělali naši pohanští předkové.

mohlo by vás zajímat

Jarní rovnodennost znamená příchod nového života. Keltové ji slavili zdobením vajec i souboji válečníků

Všechno začíná Květnou nedělí, což je poslední postní neděle před Velikonocemi. Po ní následují Modré, případně Žluté pondělí a Šedivé úterý. Během těchto dvou dnů měli pohané ve zvyku čistit své příbytky po dlouhé, tmavé zimě. Pondělí symbolizovalo pověstný jarní úklid, v úterý se vymetaly pavučiny, nikoliv však kamna – od toho tu vždy byla Škaredá či Sazometná středa. To je zároveň první den ve Svatém týdnu, který už je významný i pro křesťany. Kromě vymetání sazí upomíná název dne i na Jidášovu zradu – škaredý skutek. Podle lidových pověr bychom se na Škaredou středu také neměli škaredit, jinak nám to zůstane po zbytek roku.

Následuje Zelený čtvrtek, který by měl být skutečně, no, zelený. Podle tradice bychom měli jíst ideálně pouze zeleninu, případně špenát, zelí či salát z kopřiv nebo třeba pesto z medvědího česneku – zkrátka to, co je zelené, abychom byli zdraví. Zároveň bychom v tento den neměli nikomu půjčovat peníze, ani se s nikým hádat a dříve se věřilo i tomu, že kdo o Zeleném čtvrtku ráno zatřese se stromy před domem, tomu se více urodí. Zelený čtvrtek v křesťanské tradici připomíná poslední večeři Páně. Večer pak utichají kostelní zvony, které „odlétají do Říma“ a ticho zůstává až do Bílé soboty/velikonoční vigilie. Zvony a zvonky nahrazují děti s řehtačkami a hrkači, jejichž zvuk má z domovů vyhánět zlé síly.

Dny nejsvětější

A pak přichází ta pravá „sláva“. Velký pátek je dnem Kristova ukřižování. V křesťanské tradici se lidé tento den postí a ve tři hodiny odpoledne – tehdy měl Ježíš zemřít na kříži – se konají církevní obřady. V lidových pověrách je Velký pátek spojován s magickými silami. V tento den se měly otevírat hory a vydávat své poklady. Nesmělo se hýbat se zemí (rýt, kopat), ani prát prádlo, protože by bylo namáčené do Kristovy krve.

O Bílé sobotě pak přichází čas na pletení pomlázky a zdobení vajíček. Také se pečou beránci a mazance jako znamení zakončení pátečního půstu. Bílá sobota je pro křesťany dnem ticha, kdy navštěvují ztichlé kostely a vše směruje k večerní vigilii, samostatné liturgii připomínající a zpřítomňující Kristovo zmrtvýchvstání. S tím souvisí i ta bílá – barva nového života.

GALERIE Poslední dny Krista v umění

+ DALŠÍCH 5 FOTEK + DALŠÍCH 6 FOTEK

Ježíš vstal z mrtvých v noci ze soboty na neděli – Boží hod. O něm se věřící radují a veselí, pečou se beránci a velikonoční jídlo by se ideálně mělo před konzumací nechat posvětit. Tím se uzavírá pašijová tradice, nikoliv však Velikonoce tak, jak je slavíme dnes. Celé svátky pro nás vrcholí Velikonočním pondělím, kdy se chodí na pomlázku; zvyk, který je dnes předmětem sporů. Bít, či nebít, to je, oč tu běží! Ona totiž ta pomlázka skutečně symbolizuje pohlavní akt, i proto se dívky a paní za vyšlehání mužům odměňují vajíčky. Velikonoční pondělí můžeme kulturně řadit k přechodovým rituálům souvisejícím s přelomem ročních období, k jeho teologizaci a zasazení do křešťanské tradice došlo až postupem času.