Před 54 lety podlehl student Jan Palach následkům upálení, které si zapříčinil sám o 2 dny předtím na Václavském náměstí v Praze. Tehdy se polil hořlavinou a zapálil. S rozsáhlými popáleninami byl následně převezen na Kliniku popálenin FNKV a LHF UK v pražské Legerově ulici, kde s obrovskými bolestmi strávil své poslední dny života. Mladík obětoval svůj život kvůli tomu, aby poukázal na potlačování svobody v okupovaném Československu. Jeho činem se bohužel inspirovali i další mladí Češi, kteří se jej pokusili napodobit.
Smrt, která měla smysl
Mladý a nadějný Palach prožíval vpád vojsk Varšavské smlouvy na území Československa velmi intenzivně. Stal se účastníkem mnoha diskuzních večerů, a hlasem studentů se vyjadřoval k tehdejší situaci s despektem a beznadějí. Vzhledem k tomu, že byl velkým pacifistou a násilí nesl velmi těžce, nedokázal se s touto situací smířit. Každým dalším normalizačním zákazem se mu zvětšovala chuť se aktivněji zapojovat do boje proti režimu. Narůstající letargie a pocit beznaděje ho nakonec donutily se na protest proti okupaci dne 16. ledna 1969 veřejně upálit na Václavském náměstí v Praze. Po převezení do nemocnice v Legerově ulici s ním byl natočen i krátký rozhovor, v němž se Palach vyjádřil k příčině tohoto rozhodnutí. Zmínil se například o pasivním chování veřejnosti a požadoval generální stávku. Palach trpěl obrovskými bolestmi, ale ani to mu nezabránilo svůj čin nazvat akcí, nikoliv sebevraždou.
Po dvou dnech v nemocnici, tedy v neděli 19. ledna 1969, Palach podlehl následkům zranění. Palach ve své smrti viděl i poselství, které po sobě chtěl zanechat. Svou smrt pečlivě plánoval, což dokazuje i dokument objevený v roce 2009, v němž Palach v lednu 1969 plánoval obsazení budovy rozhlasu studenty. Proto 10 dnů před svým upálením rozeslal nápady studentským vůdcům, mimo jiné i Lubošovi Holečkovi. Tento nápad se sice nikdy neuskutečnil, jeho čin však vyvolal doma i ve světě mnoho reakcí. Tehdy se k Palachovu činu vyjádřil dokonce i Václav Havel, jenž v té době působil jako člen předsednictva Československého svazu spisovatelů. Pro televizi dokonce natočil projev, ve kterém vyzval občany k tomu, aby nepropadali pasivitě a nepáchali morální sebevraždy.
Veřejnost na Palachův čin však zareagovala po svém. Ve druhé polovině ledna se na středních a vysokých školách konaly stávky studentů, přičemž ten největší protest se konal v rámci pohřbu Jana Palacha dne 25. ledna 1969. V rámci smutečního průvodu šly tehdy Prahou z Václavského náměstí na tehdejší Krasnoarmějské náměstí odhadem až desítky tisíc lidí. V Palachových stopách šli následně i další mladí lidé, včetně Josefa Hlavatého, Miroslava Malinky, Blanky Nacházelové, Evžena Plocka nebo Jana Zajíce. V období od 16. do 31. ledna 1969 se na území Československa pokusilo upálit 10 lidí, a do konce dubna jich už bylo 26. Z tohoto počtu jich zemřelo celkem 7.
Samotný Palach na nápad upálit se nepřišel sám, ale prý se nechal inspirovat sebeupálením vietnamského mnicha Thich Quang Duce a dalšími buddhistickými mnichy, ale pravda je taková, že živých pochodní se v tehdejším Východním bloku objevovalo mnohem víc. Příkladem je například Ryszard Siwiec z Polska, který se v září 1968 podpálil před zraky 100 tisíců lidí, a to včetně vedení polské komunistické strany. Přestože tento čin vykonal před takto obrovským davem, tak se komunistům podařilo tuto nešťastnou událost ututlat.
Z kontroverzního činu Jana Palacha se během let stal symbol, na který bychom neměli nikdy zapomínat.
Podobné články
Doporučujeme
