Slyšte můj křik, volal Ryszard Siwiec, když se upálil na protest proti srpnové invazi do Československa – G.cz
Vyhledávání

Slyšte můj křik, volal Ryszard Siwiec, když se upálil na protest proti srpnové invazi do Československa

Zdroj: WP EN, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2826873

Totalitní režimy doháněly lidstvo v průběhu historie k různým činům. Ať už se jednalo o činy, které režimům poklonkovaly nebo o činy, které totalitám odporovaly. Své o tom víme i u nás v Česku, potažmo v Československu. Nebyl to však jen Jan Palach, Jan Zajíc, Evžen Plocek a další. Zapomenout by se nemělo ani na Poláka Ryszarda Siwiece, který byl tou úplně první živou pochodní, když se 8. září před 53 lety upálil na protest proti srpnové invazi vojsk do Československa.

Jan Fiedler
Jan Fiedler Aktualizováno 6.9.2021, 23:16

Živé pochodně

Názory na činy Jana Palacha a Jana Zajíce, dvě nejvýraznější živé pochodně, se mezi obyvateli naší země liší. Někteří – troufám si říct většina – je považují za hrdiny, jiní jejich sebeupálení odsuzují a zlehčují.

Ať už na jejich oběť máme jakýkoli názor, nelze zpochybnit fakt, že se jednalo o způsob protestu proti totalitnímu režimu, který občanům ubíral základní práva a svobody. „Pohár hořkosti“ přetekl 21. srpna roku 1968 vpádem vojsk pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy. V čele se Sovětským svazem se tehdy pochopitelně jednalo o naše „největší spojence“.

Hlavní sovětská komunistická garnitura ovšem usoudila, že uvolňující se atmosféra v Československu nevěstí nic dobrého pro dobro Sovětského svazu a rozhodla se situaci „zachránit“. Jednalo se o zradu v takovém rozsahu, že s ní často nesouhlasili i ti, kteří byli s tehdejším režimem spokojeni. Dokonce i předsednictvo ÚV KSČ přijalo v první chvíli usnesení, v němž invazi odsoudilo.

Ryszard Siwiec

V Československu se zvedla vlna masivních protestů, které vedly až ke zmíněným živým pochodním. Takovou sílu má brutalita a teror totalitního režimu – dovede mladého člověka plného sil a s životem před sebou k hrůznému činu sebeupálení. Jan Palach ale nebyl tím prvním. Tím prvním totiž dokonce nebyl ani Čech. Byl to Polák Ryszard Siwiec.

Ryszard Siwiec se narodil 7. března roku 1909 v Debici. Siwiec ztratil otce již v raném dětství, načež se s matkou odstěhoval do Lvova, kde studoval gymnázium. Po absolvování gymnázia získal na Univerzitě Jana Kazimíra ve Lvově titul magistra filosofie, tedy titul v oboru, na který dnes absolventi Vysoké školy života velice rádi plivou.

Během druhé světové války spolupracoval s odbojovou Zemskou armádou. Jednalo se ovšem o Zemskou armádu v Polsku, což znamená, že se nejednalo pouze o protinacistický odboj, ale také o armádu protikomunistickou. V Polsku totiž dodnes panuje stejná nechuť jak k nacistům, tak ke komunistům. Polský odpor k těmto dvěma stranám plyne pochopitelně z paktu Ribbentrop-Molotov a jeho důsledků, když si Hitler se Stalinem „rozdělili“ Polsko, načež 17. září roku 1939 Sovětský svaz jednostranně porušil polsko-sovětský pakt o neútočení a vpadl se svými vojsky do Polska.

Riszard Siwiec po válce pracoval jako účetní v Přemyšli a byl otcem pěti dětí. V období stalinismu odmítal učit podle stanovených ideologických osnov a povolání učitele raději opustil. Vrátil se zpět k účetnictví. Mimo to ale také psal a tiskl protikomunistické filozofické letáky, na které se podepisoval pseudonymem Jan Polak.

Sebeupálení na Stadiónu Desetiletí

K činu došlo 8. září roku 1968 na celonárodní oslavě dožínek na varšavském Stadiónu Desetiletí. Na stadionu bylo tehdy přítomno celé vedení polské komunistické strany, několik diplomatů a přes sto tisíc diváků. Rozsah oslav by se dal přirovnat k československým spartakiádám. Nejednalo se o čin z rozmaru a nouze, celou akci Siwiec pečlivě naplánoval.

Ryszard Siwiec svým činem naboural „argument“, který obviňoval například Jana Palacha a Jana Zajíce z mladické a studentské nerozvážnosti, kdy údajně nedokázali dohlédnout k důsledkům svých činů. Na magnetofonový pásek namluvil poselství, v němž obviňuje Sovětský svaz z imperialistických záměrů a evidentní snahy rozpoutat novou světovou válku. Všechny v něm také vyzývá k odporu proti totalitnímu režimu.

„Lidé, v nichž ještě tkví jiskřička lidského citu! Vzpamatujte se! Slyšte můj křik! Křik šedého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade všechno, i nad vlastní život! Vzpamatujte se! Ještě není pozdě!“

Letáky proti režimu, které psal a tiskl, měl s sebou v tašce a na notářství zaslal svoji závěť. Byl plně připraven k činu. Získal vstupenku na Stadión Desetiletí a ve vhodnou chvíli se polil rozpouštědlem a křičel, že protestuje proti okupaci Československa, načež se zapálil. Nastalé situace si ovšem všimlo jen málo lidí, kteří ještě navíc nereagovali tak, jak Siwiec předpokládal. Polské Státní bezpečnosti se i díky tomu podařilo sebeupálení Siwiece před veřejností ututlat. Byl označen za duševně nemocného a po převezení do nemocnice byl střežen policií.

Důležitá oběť pro svobodu nás všech

Po čtyřech dnech v nemocnici, kde byl bedlivě hlídán, zemřel na následky popálení. O jeho činu se však širší polská veřejnost nedozvěděla. Až na jaře roku 1969 odvysílala polská redakce Rádia Svobodná Evropa zprávu hovořící o jeho odvážném činu. Roku 2001 udělil Ryszardu Siwiecovi prezident Václav Havel posmrtně Řád Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně. Ačkoli ve chvíli po Siwiecově upálení nevzbudil čin očekávanou reakci, dnes je jeho oběť náležitě připomínána.

Podobné články

Doporučujeme

Další články